Předmět měsíce: březen 2021

„Pistole míru“: tryskový automatický injektor (Jet Automatic Hypodermic Injection Apparatus, Jet Injector) užívaný v globální kampani eradikace neštovic. Vyrobila, pod značkou SEMCO, Vernitron Corporation (Carlstadt, New Jersey), 1976. Sbírka Zdravotnického muzea NLK, P 140. Foto Veronika Löblová

 Předmět měsíce: březen 2021
Tryskový injektor k očkování proti neštovicím

Lanceta k pouštění žilou, počátek 19. století. Akologický kabinet, Zdravotnické muzeum NLK, A 265. Foto Veronika Löblová

V roce 2021 se naděje lidí, ohrožených koronavirem, obrací k očkování. Vakcín proti viru SARS-CoV 2 již vznikla celá řada: jednotlivé látky postupně procházejí testy a obyvatelé různých zemí čekají – různě dlouho – na injekci, která je před pandemií ochrání. Naději ovšem provázejí i obavy: bude vakcíny dost pro všechny v mém okolí? Bude bezpečná? Jak rychle se dostane na mě a na mé blízké? Kdy se podaří proočkovat dostatek lidí, aby hrozba infekce – v mé zemi a na světě – pominula? A dočkáme se toho vůbec?

Březnový předmět měsíce připomíná první infekci, s níž medicína bojovala očkováním, a zároveň první infekční nemoc, kterou se podařilo vymýtit na celém světě:

Oboustranná očkovací lanceta podle T. G. Weira. Akologický kabinet, Zdravotnické muzeum NLK, A 274. Foto Veronika Löblová

pravé neštovice či variolu. Toto virové onemocnění pustošilo již ve starověku, v Evropě se usadilo v době křížových výprav a v 16. století vyhladilo většinu původních obyvatel Ameriky,   kam jej evropští kolonizátoři zanesli. Ani variolizace – očkování látkou z neštovic nemocných – nezabránila opakovaným epidemiím, které v Evropě ještě koncem 18. století zabíjely desetitisíce lidí. Účinnost bezpečného očkování lymfou z kravských neštovic, vakcinace, prokázal Edward Jenner (1749-1823) r. 1798. Prvními očkovacími nástroji byly lancety obvyklé pro pouštění žilou: lékař povrchním, šikmým řezem vpravil očkovací látku do kůže. Během dalšího století se vakcinace prosadila v evropských zemích i USA: endemické neštovice tu přesto vymizely až ve 20. století, v Československu pět let po zavedení povinného očkování z r. 1919, v celé Evropě r. 1952.

V Africe, Asii či Latinské Americe pravé neštovice dále zabíjely miliony lidí. Ve světě propojeném mezinárodní dopravou a obchodem navíc žádnou zemi nemohly hranice před infekcí trvale ochránit. Projekt celosvětové eradikace varioly Světová zdravotnická organizace spustila r. 1959, v prvních letech jej však brzdil nedostatek financí. Program zprvu předpokládal, že virus je vysoce infekční a pronikne i do izolovaných komunit: to by vyžadovalo proočkovat až 100% obyvatel. V globálním měřítku, v chudých zemích bez rozvinutých systémů zdravotní péče, v zemích se špatnou dopravou a často sužovaných ozbrojenými konflikty, to byl těžko dosažitelný cíl. Hromadná vakcinace na odběrových místech přesto začala roku 1965 v Brazílii (nejtíže zasažené zemi Latinské Ameriky) a r. 1967, spolu s očkováním proti spalničkám, v řadě zemí západní a střední Afriky.

Rychlá vakcinace celých komunit si vyžádala nové techniky očkování. Myšlenka bezjehlové stříkačky se objevila již v 60. letech 19. století, funkční prototypy určené pro aplikaci léčiv vznikly v době

Přes železnou oponu se novinky v lékařské technologii šířily pomalu: Zdravotnické noviny informují r. 1964 o injektoru Hypospray. Digitální knihovna NLK

kolem 2. světové války.  Pro zdravotní službu americké armády vyvinul automatickou tryskovou očkovací pistoli (jet-injector) na řadu dávek pod názvem Hypospray Robert Hingson (1913-1996) v roce 1947. Přístroj vstřikoval očkovací látku z jedné nádoby tlakovou tryskou, rychlostí až 1000 dávek za hodinu. (ZN) Od r. 1952 sloužil k hromadnému očkování vojáků i rekrutů proti břišnímu tyfu, tetanu či dětské obrně, v průběhu 50. let očkoval Hingson různými injektory i v zemích Asie a Afriky. Injektor záhy vstoupil i do populární kultury: již r. 1947 se s ním setkáme v rozhlasové hře podle komiksu The Shadow, v seriálu Star Trek se objevil – poněkud účinnější – Hypospray již od počátku vysílání v roce 1966.

Přístroj přirozeně zaujal i eradikační kampaň WHO. Očkovací látku proti neštovicím bylo však třeba vstřikovat pod pokožku (intradermálně), nikoli pod kůži či do svalu jako u jiných vakcín. V zasažených oblastech navíc často nebyla dostupná elektřina. Na konci 50. let navrhl Aaron Ismach injektor poháněný stlačováním pedálu (Ped-O-Jet) a r. 1963 vyvinul i speciální trysku pro intradermální injekce. Výrobu zahájila téhož roku firma SEMCO v americkém New Jersey.

Oznam neštovice: odměna 200 šekelů. Kartička pro hledání případů v Somálsku, 1977. ZM NLK

Přístroj, určený především pro masové očkování, využívala WHO i národní očkovací kampaně až do 70. let. Již na konci let 60. však došlo – s velkým přispěním epidemiologa Karla Rašky (1909-1987), tehdy v ženevském ústředí WHO – ke změně vakcinační strategie. Africká zkušenost ukázala, že nákaza se šíří pomaleji a je k ní potřeba delší, blízký kontakt s nemocným. Nový postup, jímž se řídila i eradikace v jižní Asii a východní Africe v 60. a 70. letech, byl založen na konceptu epidemické bdělosti (surveillance), s maximálním nasazením proškolených laiků. Práce na sledování nemocných, školení zdravotnického personálu, na osvětě i očkování v zemích Afriky a jižní Asie se tehdy účastnila řada československých epidemiologů a virologů. Hromadnou vakcinaci na základě formálních hlášení nahradilo aktivní vyhledávání případů, izolace nemocných doma, spíše než ve špatně vybavených a přeplněných nemocnicích, a sledování a rychlá vakcinaci jejich kontaktů, především rodiny a dalších pečujících osob. „Zdola“ vedená eradikace měla pro injektor menší využití: pro všechny pracovníky jich nikdy nemohlo být dostatek, přístroj byl těžký, drahý a vyžadoval odbornou údržbu. Návštěva lékaře s přístrojem připomínajícím zbraň navíc v mnohých zemích budila přirozené obavy.

Ikonickým nástrojem kampaně, která r. 1977 vyvrcholila uzdravením posledního nakaženého přirozenou cestou, somálského kuchaře (a vakcinátora) Ali Maow Maalina (1954-2013), se tak

Bifurkační jehla užívaná československými lékaři při vakcinační kampani WHO v Indii, 1971-1975. Sbírka Zdravotnického muzea NLK, N 523. Foto Veronika Löblová

namísto „mírové pistole“ stala pouhých 5-6 centimetrů dlouhá rozdvojená jehla. V 60. letech hledal mikrobiolog Benjamin A. Rubin (1917-2000) jednoduchý nástroj, jímž by do kůže vetřel jedním či dvěma vrypy dostatek očkovací látky. V roce 1965 vybrousil špičku látací jehly do tvaru vidličky; kapka vakcíny se udrží mezi hroty, které proniknou pod pokožku. Nástroj je levný, lehký, a lze jej rychle sterilizovat nebo po použití zahodit. Proškolit laiky v jeho použití netrvá dlouho. Zásobu jehel a několik nádob s vakcínou mohl každý účastník vakcinace snadno nosit s sebou.

Když se cíl projektu eradikace („Target Zero“) ocitl v dohledu, navrhl ředitel programu Donald Ainslie Henderson (1928-2016) ocenit účastníky kampaně Řádem bifurkační jehly (The Order of the Bifurcated Needle). Klopový odznak z Rubinovy jehly stočené do kruhu, jenž reprezentuje nulový výskyt choroby, navrhla Hendersonova dcera Leigh A. Henderson a na ženevské konferenci WHO roku 1976 jej získala i řada československých účastníků kampaně.

WHO prohlásila pravé neštovice za vymýcené na zasedání 8. května 1980: jejich poslední obětí nemoci se stala fotografka Janet Parker (1938-1978), která se nakazila při výzkumu viru v britské laboratoři. Vakcinaci tryskovými injektory s jednou tryskou ukončily obavy z možné infekce krví přenášenými viry, jako je hepatitis B, hepatitis C nebo HIV. Studie WHO a CDC (Centrum for Disease Control) v 90. letech ukázaly, že přístroje se kontaminují vzácně, ale pokud k tomu dojde, přenášejí nákazu na očkované. Výroba v Keystone Industries, od r. 1995 posledním z následníků SEMCO, skončila r. 1997: téhož roku zakázala jejich použití i americká armáda. Dnešní injektory, s jednorázovou tryskou spojenou s plastovou nádobkou na účinnou látku i celé k jednorázovému použití, slouží například k aplikaci inzulínu, růstových hormonů nebo anestetik pacientům, kteří těžko snášejí injekci. Vakcinační „mírová puška“ však zůstává významnou postavou příběhu první eradikace smrtící choroby v dějinách. Ztělesňuje odhodlání s nemocí bojovat i naději, že koronavirus zvládneme stejně dobře jako neštovice, jen mnohem, mnohem rychleji.

Nástroje k očkování ve sbírce Zdravotnického muzea, od kopíček 19. století po bifurkační jehlu, se na těchto stránkách objeví i v budoucích měsících.

Výstava Smrt pravých neštovic, 2010

Lyofylizovaná vakcína s fyziologickým roztokem pro rozpouštění, z kampaně WHO za eradikaci neštovic, 1975. Farmaceutická sbírka Zdravotnického muzea, PH 538. Foto Veronika Löblová