Předmět měsíce: červen 2021

Vysvědčení o očkování proti neštovicím, Krakow, 1807. Zdravotnické muzeum NLK, sbírka očkovacích vysvědčení, 513/67.

Předmět měsíce: červen 2021

Nejstarší očkovací vysvědčení ve sbírce Zdravotnického muzea 

Každé očkovací vysvědčení nese stopu dvou lidí, lékaře či ranhojiče na jedné a očkovaného dítěte – nebo dospělého – na druhé straně. Dokládá průsečík dvou lidských příběhů, které by jinak

Náhrobek J. J. Faschinga na hřbitově v aleji Štěpána Báthoryho, Nowy Sacz. Archiwum fotografii, https://genealogia.okiem.pl

byly snadno zapomenuty, a umožňuje nám je připomínat.  Nejstarší vysvědčení ve Zdravotnickém muzeu vystavil r. 1807 vojenský lékař Johann Jakob Fasching (1776-1836) v polském – tehdy rakouském – Krakově půlročnímu Františku Gebellovi (1807-1876), později ranhojiči a panskému lékaři ve středočeském Kácově. Jakob Fasching, původem z Mladé Boleslavi, studoval s pomocí vojenského stipendia ve Vídni a lékařskou fakultu absolvoval v červnu 1804. Již před promocí působil jako podlékař u 2. dělostřeleckého pluku ve Vídni a v armádě zůstal i po porážce u Slavkova roku 1805. V srpnu 1807 byl nadlékařem u 55. haličského pěšího pluku Reuss-Greitz s velitelstvím v Lublinu. Po porážce Rakouska v Haliči a u Wagramu byl pluk roku 1809 rozpuštěn. Jakob Fasching vstoupil, jako mnozí lékaři,  po odchodu z vojska do státních služeb: roku 1807 se stal okresním lékařem a působil v Krakově, ve Skale u Krakova (1809), v Zywieci a Andrychówě. Oženil se s Klárou (1784- po 1840), dcerou malíře a profesora krakovské university Dominika Österreichera a sestrou botanika a entomologa, krakovského rektora Alojzy Rafała Estreichera. Roku 1815 byl jmenován krajským fyzikem (úředním lékařem) v Černovicích a následujícího roku přesídlil do Nowého Sacze (Neusandez), kde strávil zbytek života. O úspěch očkování v Haliči si získal značné zásluhy: roku 1831 mu rakouská vláda udělila cenu (Impfpreis) ve výši 200 zlatých.

Otec Františka Gebella Bernard se rovněž věnoval lékařství. Stejně jako později jeho syn se však stal ranhojičem. Ještě v první polovině 19. století zajišťovali vyučení a diplomovaní chirurgové (Wundärzte) většinu dostupné lékařské péče. Právě oni nejčastěji prováděli očkování. Studium medicíny bylo dlouhé a drahé a znalosti získané studiem chirurgie pro výkon praxe především na venkově postačovaly. Obsah lékařského a ranlékařského studia se přitom postupně sbližoval. Jen cesta k místu okresního či krajského lékaře byla chirurgům uzavřena. Bernard Gebell (či Göbell, nar. 1777) pocházel zřejmě z Belgie: roku 1803 je uváděn jako podlékař u 55. valonského pěšího pluku Murray de Melgum (později Reuss-Greitz), posádkou v Monsu v tehdejším rakouském Nizozemí. Františkova matka, Hyacinta rozená Bonschau, se narodila v Bruselu. Po ztrátě nizozemských území roku 1797 se štáb pluku přemístil do Lublinu a později do Krakova. Po rozpuštění pluku zůstal Bernard Gebell, na rozdíl od Jakuba Faschinga, v rakouské armádě. Roku 1810 působil po čtyři měsíce jako nadlékař ve špitále č. 31 ve Skalici (Haupt-Feld-Spital Nr. 31 zu Skalitz). V roce 1814 se účastnil spojeneckého tažení do Francie: na cestě zemřel v březnu v bádenském Waldshutu Františkův mladší, tehdy roční bratr Štěpán. Bernard vedl v roce 1815 jako vrchní polní lékař (Oberfeldarzt) polní nemocnici v Jaroslavi, u 24. haličsko- bukovinského pěšího pluku Baron Strauch, a později u 36. českého pěšího pluku („slawnýho tímu“) Baron Palombini. V roce 1832 odešel do výslužby v hodnosti nadlékaře s ročním příplatkem 100 zlatých: po zbytek života bydlel u syna v jeho působišti na zámku v Kácově, kde zemřel „následkem stáří“ 9. března 1848.

Pravá neštovice 8 dní po očkování

Co víme o setkání Jakuba Faschinga, Františka Gebella a jeho rodičů? Text vysvědčení předepsal dekret dvorní kanceláře z 28.1.1808, ale zřejmě byl běžný již dříve: povinné údaje zahrnovaly jméno očkovance a jeho otce, jeho věk, místo narození a bydliště, datum očkování a počet neštovic, puchýřků, které se na rameni očkovaného objevily. Předtištěn je v němčině: až po roce 1848 byla vysvědčení česky i německy na obou stranách listu a očkující zvolil, kterou jazykovou verzi vyplní. Dr. Fasching stvrdil, že chlapce očkoval kravskou lymfou 20. července 1807 a ten řádně přestál „tři puchýřky jako pravé neštovice“ (drey Blattern als ächte Kuhpocken). Potvrzení vydal 13. srpna, o tři týdny později. Úspěch očkování dokazovaly alespoň dvě plně vyvinuté kravské neštovice, „chráničky“: pokud se nevytvořily, bylo zákrok třeba opakovat. Pravé neštovice bylo třeba rozeznat od nepravých, malých dočasných puchýřků podobných akné, které vznikly tam, kde tělo protilátky nevytvořilo. (Mohlo jít o krátkodobou rannou reakci na narušení kůže nebo i jinou kožní chorobu.) Pravá neštovice, puchýřek tvaru čočky s plochým vrcholem a prohlubní po řezu, obklopený červeným zduřelým kroužkem, nejvíce vystoupí 8-9 dní po očkování, celé rameno zduří a rozehřeje se. Dítěti vystoupí horečka, má citlivá podpaží a trpí zvracením i průjmy. Do dvou týdnů od vakcinace se puchýřek provalí, pokrývá se strupem a přechází v trvalou jizvu, příznaky nemoci přitom rychle mizí.

Malý František se narodil v krakovském „klášteře sv. Ducha“ a očkován byl „ve špitále“ (Spitalsgebäude) v Krakově. Špitál ke klášteru patřil: vznikl ve 13. století a původně náležel řádu rytířů sv. Ducha. Po zrušení řádu r. 1783 přešla péče o rodičky a nalezence do všeobecné nemocnice sv. Lazara a špitál sv. Ducha zůstal ve správě krakovské diecéze jako útulek pro nejchudší. Když v roce 1796 Rakousko ovládlo Krakov, byla farnost sv. Ducha zrušena a klášter rozpuštěn. Špitál sám v roce 1807 ještě existoval – část budovy však byla pronajata továrně na sukno a léčebné výdaje rok od roku klesaly. Budovu špitálu pak převzalo město Krakov a roku 1810 ji směnilo s krakovskou prefekturou za dvoupatrový dům v ulici Wiślnej. V novém útočišti mohly žít chudé ženy od sv. Ducha dalších sedm let, než byla chudinská péče v Krakově sjednocena a dosavadní budovy prodány. Špitál sám byl přeměněn na vojenský lazaret. V roce 1827 jej získalo město a zřídilo tu nemocnici pro pohlavní a duševní choroby. Po dostavbě nemocnice sv. Lazara roku 1879 sloužil dům jako zčásti městské, zčásti soukromé skladiště a roku 1892 byl zbořen. Na vzniklém náměstí, které dodnes nese název Sv. Ducha, dnes stojí městské divadlo Juliusze Slowackého.

Klemens Bakowski, Kostel a špitál sv. Ducha

Bernard Gebell opustil Krakov záhy po narození syna. Jak dlouho zůstal malý František u rodičů, nevíme. V roce 1820 byl dvanáctiletý chlapec žákem 2. ročníku internátu při 21. pěším pluku v Josefově pod velením podporučíka Josefa Schopfa. Je možné, že Bernard u tohoto pluku načas sloužil: 24. pluk měl svůj Knaben- Erziehungs-Institut v rakouském Welsu, pluk Baron Palombini v Kosmonosech. „Vzdělávací ústavy“ či „domovy“ byly zřízeny u řady vojenských útvarů, každý byl určen pro 48 synů poddůstojníků (od rotmistra výše). Určeny byly především pro osiřelé nebo chudé syny vojáků, kteří si zvolili kariéru v uniformě. Hyacinta Gebellová byla tedy zřejmě již po smrti. Domovy nebyly bohaté a podmínky odpovídaly jejich účelu: chlapci si měli od útlého mládí zvykat na vojenskou menáž a bydlení v kasárnách, sami si uklízeli a prali. Učili se v místní škole, pokud v místě posádky nebyla vyšší, latinská škola, zůstávali ve třetí třídě nebo šli do učení k některému řemeslníkovi u pluku. Podmínkou přijetí do internátu bylo ovšem prodělané očkování: to mohl být jeden z důvodů, proč nechal Bernard Gebell svého syna vakcinovat. František byl v lednu a březnu 1820 opakovaně zapsán do zlaté čestné knihy ústavu. Oceněny byly jeho mravní chování, píle a žádoucí pokrok ve vědách. Vojenskou kariéru mu však znemožnilo zdraví: z pozdějších dokumentů se dozvídáme, že trpěl trvalou vadou pravého oka. Jeho postižení, ať vrozené či získané, se postupně zhoršovalo, ve studiu však i přes částečnou ztrátu zraku pokračoval.

Josephinum (1790)

Údaje o dalších školách v dokumentech Františka Gebella chybí. Až na podzim roku 1828 se s ním setkáváme ve Vídni, kde studoval filosofii, přípravné třídy pro absolventy šestiletého gymnázia před vstupem na universitu. Přihlásil se ke studiu chirurgie na vídeňském Josefinu, s úmyslem následovat otce a stát se vojenským lékařem. Lékařsko-chirurgickou akademii ve Vídni založil Josef II. roku 1784, aby armádě zajistil zdravotníky, vzdělané jak ve vnitřní medicíně, tak chirurgii. Absolventi zprvu odcházeli po dvou letech s doktorátem chirurgie: pro odpor university, kde studenti dosahovali doktorského titulu až po pěti letech studia, císař František I. výuku na akademii v roce 1820 přerušil. Josefinum se znovu otevřelo na podzim 1824 a nabídlo nižší, dvouletý – od r. 1833 tříletý – a vyšší, pětiletý kurs. Povinnost filosofického studia měli jen zájemci o doktorát chirurgie: pro nižší chirurgické studium bylo předpokladem dokončené učení u mistra ranhojiče. Nevyučený (ungelernt) kandidát musel předložit vysvědčení z tříleté normální školy a následně opakovat druhý ročník studia chirurgie. Zdá se, že František Gebell tehdy zamýšlel získat vyšší titul, jakkoli obtížné a především nákladné by takové studium bylo.

Ke studiu na Josefinu mladý František přijat nebyl. Důvodem bylo jeho oko: kancelář nejvyššího polního lékaře, spravující rovněž chirurgickou akademii, mu vystavila potvrzení, podle nějž „nemůže být jako praktikant a student přijat do stavu c.k. Josefinské lékařsko- chirurgické akademie pouze z důvodu trvalé oční vady.“ Dokument podepsal Burkhard Eblé (1799-1839), tajemník kanceláře a sám oftalmolog. Absolvent Josefina se musel, oplátkou za náklady studia a kvalifikaci, zavázat k osmileté službě ve vojsku: pokud mu nemoc bránila ve vojenské službě, neměla armáda důvod mu vzdělání zajišťovat.

Následujícího dne, 11. listopadu 1828, se František Gebell zapsal k civilnímu studiu chirurgie na vídeňské universitě. Vstoupil tak na cestu, která jej dovedla do Kácova, aby jednou sám léčil a očkoval děti několika dalších generací. Ale o této cestě až příště.

Osvědčení Burkharda Eblé pro Františka Gebella, Sbírka dokumentů Zdravotnického muzea NLK, 513/67/10.