Kameninová lékárenská láhev popsaná „Elect[uarium] theriac[a]“, Německo, počátek 20. století. Zdravotnické muzeum NLK, farmaceutická sbírka, PH 30.

Předmět měsíce: červenec 2022

Dryák

Z výstavy Morové rány 1521- 2021 ve Zdravotnickém muzeu NLK

Porcelánová lékárenská nádoba popsaná Elect[uarium] theriac[a], lektvar theriak, pochází z Německa z počátku 20. století. Theriak, univerzální prostředek zajišťující obranu před nemocí i otravou, stejně jako trvalé zdraví, si obvykle spojujeme s dobou mnohem starší. Některé léky pyšnící se staletou historií se však udržely v nabídce lékáren i poptávce nemocných mnohem déle, než bychom očekávali.

Výroba theriaku z hadů. Dřevořez z roku 1536, z knihy De animalibus Bartholomea Anglica (1203-1272), De proprietatibus rerum, Liber 18. Wellcome Images

Název theriak vychází z řeckého thérion, tedy zvíře, bestie, had či zmyje. V češtině se slovo objevuje i ve formě dryák nebo dryják. Složitá směs prospěšných i jedovatých látek, ve formě husté tekutiny s medem (lektvaru), byla původně užívána proti uštknutí i úmyslným otravám. Slavné mithridatum z fíků, ořechů, routy a soli měl v obavách před atentátem vynalézt pontský král Mithridates VI. ve 2. století před o. l. a lékaři je po staletí doplňovali o desítky dalších přísad. Recept Aurelia Celsa z 1. století uvádí 36 součástí. Neméně populární Theriaca andromachi, které měl připravit osobní lékař císaře Nerona Andromachus starší a které popsal ve 2. století Galén, obsahovalo na šedesát látek včetně hadího masa a lemnijské hlinky (terra sigillata) a podstatně vyššího podílu opia. Ve středověku theriak sloužil jako ochrana proti otravě i morové nákaze, později rovněž proti syfilis. Směs měla léčit horečku, vnitřní otoky i poranění, zlepšovat trávení i spánek, působit proti srdečním potížím i kousnutí hada, štíra i vzteklého psa. Pravidelné užívání mělo zajistit trvalé mládí. Úlevu nemocným mohlo zajistit obsažené opium: před nadměrným užíváním léčiv s opiem varoval Christophorus de Honestis již kolem roku 1370.

Mnohé suroviny pro výrobu theriaku byly těžko dostupné a dovážené z dalekých zemí. Složitý byl i postup výroby: „zrání“ theriaku mohlo trvat i desetiletí. Přesnou kombinaci látek a postup zrání

Apatéka domácý, W kteréž se zawjragj a wypisugj rozličná lékařstwj snadná k pristrogenj (…)([Prazské: Daniel Adam z Weleslawjna], 1595), s. 559. Zdravotnické muzeum NLK, sbírka vzácných tisků, T 212

bylo možné se naučit jen zkušeností. To vedlo k nahrazování přísad i padělání. Lékárníci proto směli theriak vyrábět jen pod dohledem lékaře, příprava byla až do 18. století veřejná (Theriak-Schau) a dózy s léčivem byly opatřovány ochrannými známkami. I Pietro Mattioli (1501-1577) varoval před falešnými protijedy, které mnozí šarlatáni nabízejí na prodej: doporučil proto kupovat theriak výhradně od Francesca Calzolariho (1522-1609) z Verony. Řada přísad, známých ve starověku, nebyla podle Mattioliho již k dispozici: navrhl proto vlastní speciality s obdobnými účinky, především „olej ze škorpiónů,“ který připravil rovněž Calzolari. Jednoduchý recept na mithridatum v Apatéce domácí, vybrané z Mattioliho Herbáře (1595), nezmiňuje med : rozdrcené listy routy, semena jalovce a fíky mísí s růžovým nebo vinným octem.

Cínová nádoba na benátský theriak s ochrannou známkou na víčku, Benátky, 1603. Science Museum London, Wellcome Images

Pražské Dispensatorium, seznam povolených léčiv z roku 1739, pomíjí theriaca andromachi, známé z řady jiných lékopisů, zato popisuje jednodušší augsburský theriak, theriaca smaragdina s drahokamy a pilinami sloních klů a rohu jednorožce, či theriaca coelestis s bezoárem. Prostý theriak ze čtyř složek („diatessaron“) obsahuje bobkový list, podražec, kořen hořce a myrhu, rozdrcené a smíšené s medem. Ještě dostupnější „theriak chudých“ byl ovšem česnek, o němž jako o rusticorum theriaca psal již Galén. Do českých zemích se dovážel „dryák veneciánský,“ Theriaca Veneta, označený na víčku puncem Benátské republiky. Víčka od benátského theriaku, sběrateli ceněná, u nás hledači kovů nacházejí dodnes. „Mithridatum egrensis“ se až do roku 1823 vyrábělo pod zárukou městské rady v Chebu.

S rozvojem přírodních věd v 17. století se objevily pochyby o účincích tohoto všeléku. Chemik a lékař Jean-Baptiste van Helmont (1580-1644) jej zesměšnil jako zastaralý, neúčinný dryák, který míchají mastičkáři a kněží v naději, že jedna ze stovek přísad náhodou zabere. Lékárenská příručka z pražského lékaře Šimona Tudecia (1633-1699) z roku 1695 uvádí theriaca andromachi proti různým chorobám více než dvacetkrát, dodatek z roku 1699 ani jednou. V některých zemích zmizel v 18. století i ze seznamů povolených léčiv. Výroba a především dovoz theriaku byly nadále podřízeny státní kontrole. Nejvyšší rozhodnutí z roku 1816 i dvorní dekret z roku 1846 omezily dovoz a distribuci benátského i terstského theriaku na kvalifikované lékárníky, s odkazem na jeho jedovatost, nikoli neúčinnost. Boj s „kramáři theriaku“ (Theriakkrämer) zůstal především ve východní části monarchie součástí osvícenského boje proti šarlatánům.

Rakouský lékopis z roku 1774 popisuje theriak z 57 součástí, ovšem bez hadího jedu či masa, které ve Francii zůstaly až do roku 1866. V roce 1794 klesl počet přísad na šestnáct (nadále se objevuje i „obecný theriak,“ tedy diatessaron), v roce 1869 na osm. „Žaludeční“ či „aromatická lektvař“ z medu, listů máty a šalvěje, kořene anděliky a zázvoru, skořicové kůry, hřebíčku a muškátového ořechu se v poměru 120: 1 smísila s opiem. Německý předpis z roku 1872 má namísto zázvoru a anděliky kořen hořce, kozlíku a podražce a rovněž myrhu, skořici, kardamom, sherry a zelenou skalici, oba recepty se tedy shodují v opiu, skořici a medu. V německém lékopisu theriak mizí ve vydání z roku 1882, v Rakousku roku 1889, ve Francii až roku 1908. Dostupný však jako „neoficinální“ léčivo zůstal. Lékárníci jej pro zájemce připravovali ručně, museli se ale držet posledního schváleného předpisu. Je možné, že pod názvem theriak se na trhu objevovaly různé přípravky, včetně „žaludečního lektvaru“ (electuarium aromaticum) bez opia, o jehož vyřazení z lékopisu české lékárenské grémium roku 1896 usilovalo. V roce 1871 varuje Mährischer Korrespondent před užitím „theriaku“ při falšování mléka; recept na hořkou žaludeční kořalku v příručce „Vzorné hospodyně“ Julie Svobodové z roku 1879 zahrnuje theriak vedle hořce, šafránu a koňaku. V Československu najdeme electuarium aromaticum cum opio ještě v receptáři, jejž Jaroslav Kopš (1916-1991), spisovatel, speleolog a drogista v Hudlicích, sepsal za okupace a vydal roku 1946. V dodatcích k německému lékopisu se objevuje ještě o sedm let později. Dodnes je “benátský theriak“ – ovšem bez opia – součástí posilujících „švédských kapek.“

Nádoba na „electuarium theriaca“ ve sbírce Zdravotnického muzea je popsána červenými písmeny na bílém podkladu. Na nálepkách skleněných lékárenských lahví ve 20. století tato barevná kombinace označuje separanda, tedy jedovaté látky, které je třeba uchovávat odděleně, ale ne prudké jedy (venena), s černými nálepkami s bílým písmem. I to naznačuje pravděpodobnou dobu vzniku kolem roku 1900.

Součásti teriaku na výstavě Epidemie a pandemie, Městské muzeum a galerie ve Svitavách, 2022. Foto Veronika Löblová