Předmět měsíce: květen 2024

„Amulet porodní babičky“ 

Na konci dubna 1945, krátce před osvobozením Československa a zároveň jen několik dní před vlastní smrtí, daroval gynekolog a numismatik Antonín Mastný „k uctění památky prof. Emila Zikmunda“ tehdejšímu Lékařskému muzeu stříbrný nákrčník s tolarem, zdobený křížky a barevnými sklíčky. Profesor Zikmund, přednosta gynekologie v pražské Všeobecné nemocnici a předseda Společnosti porodnické a gyneakologické, zahynul při náletu 14. února 1945.

Antonín Mastný se k pracovnímu výboru, později kuratoriu muzea, připojil v roce 1936; 14. 12. 1938 byl jmenován správcem sbírek. V roce 1941 založil numismatický fond muzea a kromě dalších předmětů a knih muzeu věnoval na 600 medailí a mincí s medicínskou tematikou, tedy značnou část vlastní sbírky, shromažďované po 30 let. Medaile z jeho pozůstalosti byly i základem numismatických výstav muzea v letech 1947 a 1962.

O daru informoval primář Jan Tůma, rovněž ženský lékař, jednatel Lékařského muzea, předseda Sboru Lékařského domu a Mastného dlouholetý známý, na schůzi gynekologické společnosti v Praze 27. 4. 1945: mělo jít o „zvláštní amulet (tolar), který v ozdobě řetízkové s barevnými skly nosila porodní babička při svých úkonech.“ Toto určení zřejmě pochází přímo od Mastného. Výbor společnosti dárci poděkoval a popřál brzké uzdravení, již 2. května však Mastný srdeční chorobě podlehl. „Šperk porodní báby“ byl jeho posledním darem do sbírek muzea.

Příběh o porodní bábě a jejím amuletu šperk zasadil do dějin léčení a zajistil mu tak místo v Lékařském muzeu. Inventární knihy, katalogy a fotografie výstav z 60. let jej bez dalšího přebíraly. Jak ale sám Mastný šperk získal a určil? V článku „Obstetricia in nummis“ (Porodnictví v mincích) z roku 1924 jej neuvádí; neobjevuje se ani ve zprávách o přírůstcích Lékařského muzea ve Věstníku československých lékařů; ani Jaroslav Obermajer jej v článcích o Mastném a jeho sbírce nezmiňuje. Přání mohlo být otcem myšlenky: Mastný sbíral především lékařské a porodnické mince a medaile a zde měl vhodnou příležitost obohatit muzejní sbírky o lidový amulet související jak s numismatikou, tak porodnictvím. Zároveň mohl mít o tomto předmětu údaje dnes již ztracené.

Můžeme se jen dohadovat, nakolik Mastný původ nákrčníku znal. Ve skutečnosti jde o „loketský šperk,“ v němčině známý jako Weiwatsg’häng, ženský závěs, součást kroje zámožnějších venkovských vrstev 19. století v německojazyčném západním pohraničí Čech, především v bývalém loketském kraji, tedy přibližně na území dnešního karlovarského kraje. Josef Hofmann uvádí jako západní hranici výskytu těchto šperků Kynšperk nad Ohří, na jihu byly známy až po Železnou Rudu a Vimperk na Strakonicku. Soubory loketských šperků dnes najdeme v Muzeu Karlovy Vary, v Muzeu Cheb, na loketském hradě, v Národním a Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze i v některých muzeích německých a rakouských.

Mohlo jít přesto o amulet či označení, užívané bábou při porodu? Šperky s mincí sloužily pro štěstí spíše rodičkám a novorozeným dětem. Mastný sám vzpomíná svatostky, které těhotné ženy nosily krku či všité do šatů, růžence s medailkami Panny Marie Sedmibolestné, které navlékaly šestinedělky, i dukát Matyáše Korvína, který měly na ochranu nosit rodičky v Uhrách. Novorozenci dostávali tolary i šperky z nich vyrobené „do vínku“ od kmotra. Mince darovaná při křtu, zejména mince s motivem Panny Marie, byla slavnostní ozdobou, finanční jistinou, zárukou závazku kmotra ke kmotřenci, ale i magickým ochranným prostředkem. O tom, kdy dívky loketské šperky dostávaly, víme bohužel málo. Mohlo to být při křtu, při svatbě i z dědictví, jindy si je dospělé venkovské ženy nechávaly vyrobit samy z doma uložené mince. Již z doby Marie Terezie (1753) známe i odznaky zkoušených porodních bab, ty však byly nepoměrně prostší. Ani pozdější medaile za vedení prominentních porodů a léta úspěšné práce či odznaky absolventek babických škol a členek babických sdružení se našemu šperku nepodobají.

„Loketský šperk“ sestával ze tří částí: vlastního nákrčníku (Fachla) z několika stříbrných řetízků, zakončených dvěma plíšky (Packla), staženými v týlu hedvábnou stuhou; závěsu (G’häng), z řetízků spojených uprostřed kovovým poutkem s ozdobami; a konečně přívěsku (Anhängsel). Přívěskem byla stříbrná mince, tolar nebo i dvacetikrejcar s mariánským motivem či portrétem Marie Terezie, někdy i kříž či srdce s tepanými ornamenty. Vsazen býval do kruhu ze stříbrného drátu, často zdobeného filigránem, s drobnějšími stříbrnými závěsky, nazývanými Klampala či Klankala podle zvuku, který vydávaly při pohybu.

Šperky vyráběly od 20. do 60. let 19. století specializované pasířské (Gürtler) dílny v menších městských sídlech pro venkovské zákazníky. Jejich podoba proto odráží jak městské předlohy, tak tradice a zájem kupujících. Některé dílny (Kettengürtler), kolem roku 1860 např. v Chyši, Měšově, Žluticích, Ostrově, Kynšperku či Tatrovicích, vyráběly jen řetízky, z levnějšího stříbra bez puncu, které na lokty prodávali dalším řemeslníkům; jiné vytvářely ozdobná poutka a další spojovaly celé šperky dohromady. Stříbro rychle černalo a pro velké svátky a další slavnostní příležitosti bylo nutné šperky pravidelně čistit, což výrobcům i dalším dílnám včetně karlovarských nabízelo trvalý zdroj obživy. Po vyvaření ve směsi vinného kamene a soli, později ve zředěné kyselině sírové, se plošky řetízků leštily ocelovým hladítkem či achátem. Bohatší nákrčníky si mohly dovolit jen zámožnější rodiny, stály mezi 30-45 zlatých, což dnes odpovídá 12- 17 000 korun. Prostší šperky s jedním až třemi řetízky a s minimem další výzdoby se daly pořídit za 2.5- 10 zlatých, tedy jednoho do čtyř tisíc korun.

Nákrčník ve sbírce Zdravotnického muzea tvoří čtyři řetízky se závěsem s poutkem, rozetou se žlutým sklíčkem a čtyřmi drobnými červenými sklíčky, které napodobují topas a české granáty, a

drobnými tlapatými křížky s červenými sklíčky ve středu. Zdobení skutečnými kameny je u loketských šperků výjimečné. Na poutku je upevněn stříbrný bavorský tolar v kruhu s deseti červenými sklíčky, dole visí větší křížek, rovněž zdobený červeným sklem. Řetízky jsou prostšího typu Erbsenkette (hráškový řetízek), který od 30. let vytlačoval a v 60. letech zcela nahradil zdobnější „růžičkový“ a „plátkový“ vzor.  Šperk tedy můžeme přibližně datovat lety 1830-1870: po tomto datu sváteční kroje v západních Čechách mizí a typické šperky nahrazují výrobky německých bižuterních manufaktur. Počet řetízků a poměrně bohatá výzdoba naznačují výrobek střední cenové úrovně.

Tolar „konvenční měny“ (1753-1856) byl platidlem v rakouských zemích, v Bavorsku, Sasku, ale i v dalších německých státech. Bavorský tolar v nákrčníku nese na líci portrét vévody Karla Theodora II., vročení 1778 a signaturu mnichovského „řezače želez,“ tedy tvůrce razidel, Heinricha Strauba (1737-1782), na rubu pak vyobrazení Panny Marie na srpku měsíce (Assumpta, Mondsichelmadonna) mezi oblaky a slunečními paprsky, s textem „Patrona Bavariae“ (patronka Bavorska). Mince je ovšem otočená obrazem Panny Marie dopředu. Motiv vychází z obrazu „ženy oděné sluncem s měsícem pod nohama“ ve Zjevení sv. Jana (12.1-17); ve středověku byl běžný na sochách, malbách i iniciálách a později na erbech i mincích. Bavorské mince zdobila Marie na srpku již v roce 1625. Podobné Madony najdeme rovněž na tereziánských tolarech ražených v Uhrách, tam ovšem s opisem „Patrona Hungariae.“  Po zrušení směnitelnosti rakouských papírových peněz za stříbro roku 1797 a státním bankrotu r. 1811 mizely v Rakousku stříbrné mince z oběhu. O to častěji se starší, v truhle uchovávané rakouské i německé tolary s vyšším obsahem stříbra stávaly základem ozdob.

Se šperky s tolarem a řetízky s korálky či kamínky se ovšem setkáváme i jinde: ve východních Čechách podobný nákrčník nosila Babička Boženy Němcové. Ozdoby, do nichž tolary Marie Terezie, na Předním východě a v Africe dlouho užívané jako platidlo, zasadili stříbrníci v Bulharsku, Turecku, Jemenu, Ománu či Etiopii, jsou dnes rovněž klenotem mnoha muzejních sbírek.

Je pravděpodobné, že loketský šperk ve sbírce Zdravotnického muzea byl určen od počátku chybně. Příběh jeho identifikace, darování i pozdějšího popisu k němu však neodmyslitelně patří a trvale jej spojuje s muzeem a jeho historií. A konečně, můžeme si být opravdu jisti, že právě tento nákrčník nepatřil dnes neznámé porodní babičce?

Další literatura:

Josef Hofmann, Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West- und Südböhmen (Karlsbad: Arbeitsgemeinschaft für Heimatkunde und Heimatpflege im Bezirke Karlsbad, 1908, 2. vyd. 1932)

Josef Hofmann, Die Nordwestböhmische Volkstracht im 19. Jahrhundert unter besonderer Berücksichtigung des Elbogner Kreises (Karlsbad: Im Selbstverlage des Verfassers, 1908)

Josef Hofmann, „Schmuck- und Prunkgegenstände im Osten der nordgauischen Sprachgebiets: ein Bruchteil meiner dasselbe Gebiet behandelnen, in Vorbereitung befindlichen Volkstrachtenkundes des 19. Jahrhunderts,“ Unser Egerland 10/4-5 (1906), 142-146

Alena Křížová, „Šperk příslušníků německého etnika v českých zemích,“ Folia ethnographica 52/2 (2018), 83-99

Alena Křížová, „Proměny tradice: loketský zlidovělý šperk,“ Národopisné aktuality 1 (2002), 40-43

Jiří Martínek, Šperk Loketska: katalog výstavy ze sbírek Karlovarského a Chebského muzea (Cheb: Chebské muzeum, 1987)

Marcel Paška, „Loketský šperk ve sbírkách Muzea Karlovy Vary,“ XXIX. historický seminář Karla Nejdla: sborník přednášek (Karlovy Vary: Úřad města Karlovy Vary, 2020), 36-37

Jaroslav Obermajer, „Antonín Mastný (1875-1945), spoluzakladatel Lékařského muzea a Numismatické společnosti československé,“ Dějiny věd a techniky 4 (1995), 215-224