Kuli-kabátek, počátek 80.let

Kuli-kabátek, vyrobilo DVU Piešťanka v Piešťanech, počátek 80. let. Sbírka zdravotnického muzea, 24/2010. Foto Veronika Löblová.

Ještě v 80. letech chránil zdravotní sestry a ošetřovatelky před chladem kuli-kabátek. Při návštěvách nebo při pobytu venku s dětskými pacienty jej nosily především dětské sestry a porodní asistentky. Neforemný oděv krabicového střihu z tvrdé látky nebudil nadšení: sestry dávaly přednost vlastním svetrům či kabátům. Kabátků, stejně jako dalších pracovních oděvů, ostatně nikdy nebylo dost pro všechny. Za tři desetiletí se jejich podoba měnila, často však zůstalo u návrhů, protože vyrobit a distribuovat novinky textilní podniky nestačily.

Název „kuli-kabátek“ (či kulikabátek) přepisuje anglické „coolie-coat“, kabát orientálního původu a později střihu. (Pejorativní výraz „coolie“ (kuli) označoval již od 18. století asijského nesvobodného smluvního dělníka.) Volné, rovné kabátky 20. – 50. let měly kapsy po stranách, volné, dole rozšířené rukávy a nejčastěji úzký stojací límeček. Sahaly k bokům, zapínaly se na knoflíky a stahovaly páskem. Československý tisk zmiňuje tento střih v polovině 50. let. V roce 1959 nacházíme fotografii kuli-kabátku i na módních stránkách časopisu Květy.

Nestála jste Vy nebo Vaše příbuzná či kolegyně modelem kabátku v roce 1957?  „Vrchní kabátek namísto svetru,“ Jarmila Roušarová a Marta Šindlerová, „Ochranný oděv zdravotníků: doplňky ochranného oděvu,“ Zdravotnická pracovnice 7/6 (1957), 375-377: 375.

Na konci roku 1960 uspořádalo ŘEMPO, výlučný distributor pracovního oblečení pro veřejný sektor, v Gottwaldově výstavku zdravotnických ochranných oděvů, včetně tmavošedých vlněných svrchních plášťů a šedých pletených kuli-kabátků pro střední zdravotnické pracovnice. Podle článku ve Zdravotnické pracovnici se nazývají „kuli“ „pro svůj volný střih, který je vhodný pro každou postavu.“ V pokynech ministerstva se objevují v červenci 1960: měly být přidělovány v několika kusech na oddělení tak, aby se pravidelně vyměňovaly a praly nejméně jednou týdně. Kabátky sestry nenadchly: „zkušenost dokazuje, že se zatím nejlépe odsvědčují kabátky z bleděmodrého nebo bílého silnějšího flanelu dobré jakosti, případně z pracího krymru,“ dlouhé přes pas, s volnými rukávy bez manžet, s velkými kapsami pro zahřátí rukou a širší légou kolem krku a přednic.

Součástí zdravotnické uniformy se kuli-kabátek stal kolem roku 1960. Ještě v 50. letech si teplé kabátky – na rozdíl např. od infekčních nebo operačních plášťů – opatřovaly sestry na vlastní náklady. Zřejmě poprvé se objevily v pražském Ústavu pro matku a dítě. „V některých zařízeních,“ píší sestry Jarmila Roušarová a Marta Šindlerová r. 1957, „pořizují si sestry krátké vrchní kabátky ze silnějšího bílého nebo světlemodrého pracího flanelu, případně z froté látky. Tyto kabátky plní správně svůj úkol, jsou-li oblékány jen v chladnějším prostředí nebo při práci venku za předpokladu, že se pravidelně perou a nosí ovšem výhradně ve službě.“ Nahradit měly pestré civilní svetry. Sestry obvykle nenosily lékařské pláště a civilní svrchní oděv nebyl ani hygienický, ani jednotný.

Počátkem 60. let se kabátky vyráběly z Okonelu, levné měkké, husté polovlněné tkaniny, která se však brzy opotřebovala a ztrácela barvu. V roce 1966 testovaly zdravotní sestry proplet (netkanou textilii) Aratex připravený v n.p. Kolora Semily. Materiál se nicméně rozpadal, pouštěl očka a při častém praní žmolkovatěl. Kolora materiál poněkud upravila a Ústav pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků v Brně společně s ŘEMPem změnily i střih. Nové kabátky byly bez kapes (kapsy jsou ostatně na zástěře), s rukávy se záložkou, jejímž přeložením se vytvoří manžeta a zkrátí rukáv, s výstřihem do V a s menšími propínacími knoflíky. Ani tato inovace nepřesvědčila J. Roušarovou a M. Šindlerovou, které trvaly na klasickém materiálu, „šedomodrému silnému flanelu z nejlepší bavlny…. Nemůžeme stále pochopit, proč je pro ŘEMPO tak nemožné jej získat. Vždyť flanelových pokrývek v tolika pastelových barvách a pro děti potištěných i všemi možnými zvířátky a motivy je poslední léta v normálním prodeji dost.“

S. Holická, hlavní sestra OÚNZ Karlovy Vary, doplnila svůj návrh šatů pro sestry i kuli-kabátku ze světle modrého česaného silonu kresbami. „Jak se vám líbí?“ Zdravotnické noviny 16/29 (20.7.1967), 6.

V roce 1967 vyhlásilo ministerstvo zdravotnictví tematický úkol „o novém oblečení středních a nižších zdravotnických pracovníků,“ který měl zpracovat i „oděv pro chladnější dny, pro návštěvní službu v rodinách apod.“ Již v prvním příspěvku ankety, kterou vypsaly Zdravotnické noviny, píší sestry ze sušické nemocnice, že „doporučované kulikabátky jsou nevzhledné a po vyprání téměř nepoužitelné. Kromě toho jich není dostatečné množství.“ Jednoduché propínací šaty s dlouhým rukávem by měly samy o sobě dostatečně hřát. Objevily se i návrhy na dvojí šaty, tenké pro léto a zateplené pro zimu, na barevné pláště pro dětské sestry či bílé pláště pro sestry na poliklinice. Pisatelky se shodly, že kabátek či plášť z teplého materiálu je pro chladné dny nutný, ale doporučovaly zcela jiné střihy: kabátek s prošívanou molitanovou vložkou, s dlouhými rukávy, fazonkou a všívanými kapsami zdobenými patkami nebo více střihů kabátku podle postavy sestry. Mezi navrhovanými materiály se objevuje i světle modré froté, které se snadno vyvařuje, nebo nově vyráběný Esterlin z Texlenu Trutnov ze lnu a polyesterových vláken.

Nepoznáte sebe nebo své příbuzné jako modelky kuli-kabátku v roce 1974?
Fotografie s laskavým souhlasem autora, PhDr. Bedřicha Talába. Zdravotnické noviny 28.3.1974, 5.

Hodnotitelská komise ministerstva posoudila návrhy v květnu 1968 a předala je k testování. Distribuci vzorků zdravotnickým střediskům převzalo obchodní středisko Kurýr v Pardubicích, které tentokrát přislíbilo dodávku „v neomezeném množství“ všem zájemcům. Nadšení umělými vlákny trvalo. Základem přijaté kolekce byly návrhy z nemocnice v Jeseníku, Výzkumného ústavu lýkových vláken v Šumperku a Moravolenu Šumperk. Šaty z bavlny i kombinace polyester/len (Esterlin, Tesil/len) měly „hýřit barvami“: od světle zelené přes různé odstíny modré po šedou a růžovou pro různé zdravotnické profese. Kuli-kabátky z česaného silonu barevně odpovídaly uniformě. Syntetické tkaniny však neprošly testy dobře: vytvářely elektrostatický náboj a nebylo je možné vyvařit. Nařízení ministerstva z ledna 1974 barevné „hýření“ omezilo a pro pracovníky lůžkových oddělení zavedlo kuli-kabátek z bavlněné tkaniny Arktic: béžový pro zdravotní, dětské, ženské a dietní sestry a modrý pro ošetřovatelky, pěstounky a zubní instrumentářky. Ani tyto kabátky si však popularitu nezískaly.

Ve zdravotnickém tisku se od poloviny 70. let další diskuse o kuli-kabátku neobjevují. Přesto je na některých odděleních sestry fasovaly ještě v první polovině let osmdesátých.

Pokud můžete naše znalosti doplnit, pamatujete si na kuli-kabátky nebo máte dokonce fotografie, prosíme, napište nám!

 Z další literatury o kuli-kabátku: Jarmila Roušarová a Marta Šindlerová, „Ochranný oděv zdravotníků: doplňky ochranného oděvu,“ Zdravotnická pracovnice 7/6 (1957), 375-377. „Připravuje se nový ochranný oděv pro sestry,“ Zdravotnická pracovnice 17/4 (1967), 187-191. Lidmila Syrovátková, „Na sestry se nezapomíná,“ Zdravotnické noviny 24.11.1966, s. 6. „Uzavíráme naši loňskou anketu: Budeme hýřit barvami,“ Zdravotnické noviny 2.1.1969, s. 6. „Anketa Zdravotnických novin: ochranné oděvy ve zdravotnictví – středních, nižších a pomocných zdravotnických pracovníků,“ Zdravotnické noviny 28.3.1974, 5. Kulikabátek z Druženy Brno, Květy 9/16 (16.4.1959), s. 27, NLK P 136.

Děkujeme všem, kdo nám přispěli radou a pomocí: veškeré chyby v příběhu kuli-kabátku jsou ovšem naše zodpovědnost.