Předmět měsíce: duben 2019

Výplachová stříkačka podle Schimmelbusche, 75 ml. Zdravotnické muzeum NLK, N 544. Foto František Nič

Výplachová stříkačka podle Schimmelbusche

I nevelké změny klimatu při převozu a vystavení mohou být pro exponáty riskantní. Různé materiály, z nichž jsou předměty vyrobeny, reagují různě.

Příkladem je Schimmelbuschova výplachová stříkačka, vyrobená celá z kovu, aby ji bylo možné sterilizovat varem. Již počátkem 20. století ji výrobci na dožádání dodávali v jednoduché dřevěné kazetě. Při snížení vlhkosti se dřevo kazety smršťuje, niklová slitina, z níž byly celokovové stříkačky vyráběny, si objem uchovává. Prostor určený pro nástroj tak náhle nemusí stačit. V našem případě povolila pod tlakem konusu stříkačky přední deska kazety. Restaurátor kazetu opravil, ale musel nalézt i dlouhodobé řešení: kombinace kovu a dřeva je zjevně na klimatické změny citlivá a problém se i při největší opatrnosti může v budoucnu opakovat. K lepšímu usazení stříkačky v kazetě i původní výrobci často vyřezávali či vyvrtávali otvory do dřeva, do níž zapadl konus či rukojeť nástroje. Tuto variantu zvolil i restaurátor: stříkačka s nasazeným konusem je usazena v etui pevně i volně a budoucím změnám teploty i vlhkosti – v rozumné míře – exponát dobře odolá.

[Srov. 1 2 3 4 5 6 7]

Z podobných důvodů ostatně Schimmelbuschova stříkačka vznikla. Jméno německého lékaře Curta Schimmelbusche (1860-1895) je nejčastěji spojováno s maskou pro éterovou i chloroformovou anestezii, kterou zavedl r. 1890 a která zůstala v užívání až do 50. let 20. století. Schimmelbusch patřil k propagátorům asepse v medicíně a chirurgii. Zdokonalil autokláv ke sterilizaci nástrojů a obvazů a zavedl dodnes používané krabice, v nichž se do autoklávu ukládají, aniž by se jich sestra či lékař museli dotknout a tak je kontaminovat. Obdobné krabice se používají dodnes. Účinná sterilizace nástrojů pak byla hlavním motivem pro novou podobu masky i stříkačky.

Celokovovou stříkačku doporučil Schimmelbusch v 90. letech 19. století, nedlouho předtím, než předčasně podlehl tuberkulóze. Výslovně se k její konstrukci zřejmě nikdy nepřihlásil: mohl se na ní účastnit nebo ji zavést do klinické praxe. Ve slavném Anleitung zur aseptischen Wundbehandlung (Návod k aseptickému ošetření ran, 1892) upozornil na zanedbávání asepse především u podkožních injekcí. Na kožní klinice ve Wroclawi tak došlo k přenosu sněti slezinné, ve Vídni tuberkulózy; Paul Ehrlich popsal těžký edém, jemuž r. 1882 na berlínské Charité podlehli dva pacienti, kteří dostali injekci stejnou stříkačkou. Nosičem infekce mohla být jak injekční látka, tak jehla a stříkačka, především píst. Obtíž, jaké padla za oběť naše dřevěná kazeta, však v 19. století znemožňovala účinnou sterilizaci stříkačky varem či horkým vzduchem. Různé materiály – kov, sklo, ale i azbest nebo linoleum v pístu- se teplem roztahovaly různě a skleněné tělo stříkačky praskalo.

Ve druhém vydání knihy nalezl Schimmelbusch řešení v celokovové stříkačce z dílny berlínského výrobce nástrojů Christiana Schmidta. (Sídlo Schmidtovy dílny bylo v Ziegelstrasse, vedle berlínské chirurgické kliniky, na níž Schimmelbusch působil.) „Podle našich zkušeností odpovídá – s tou výjimkou, že není průhledná – všem požadavkům, které na aseptický nástroj tohoto druhu můžeme mít, Válec stříkačky je vyvrtán z nikelinu, píst sestává z pružného, tenkého, dutého nikelinového válečku, který těsně přiléhá ke stěnám válce. Tenká vrstva Sargova glycerinu (nikdy oleje) zajišťuje klouzání kovových ploch po sobě. Stříkačka je vždy připravená k použití a časté vyvařování jí nijak neškodí.“
Odkazy na „Schimmelbuschovy“ stříkačky nacházíme v literatuře již před r. 1900: německá lékařská expedice, která se r. 1897 vydala do Bombaje ke zkoumání moru, byla vybavena „dvěma aseptickými stříkačkami podle Schimmelbusche“ s kovovým pístem o objemu 100 ml. V katalozích počátku 20. století – především z německého jazykového prostředí – jsou se jménem berlínského patologa spojovány již běžně.

Vyráběly se v odlišných velikostech jako injekční i výplachové. Větší, výplachová verze byla opatřena dvojí kovovou kanylou: konusem pro výplachy ran a odběr moči a olivou pro výplachy střev či jiných orgánů. Schimmelbusch doporučil sterilizovat kanyly rovněž vyvařením ve vodě nebo nejlépe v roztoku hydroxidu sodného. Pokud jsou kanyly odlity ze slitiny platiny a iridia, spíše než z oceli, která v ohni měkne, lze je též vyžíhat otevřeným ohněm. Kanyly a tělo stříkačky se nicméně sterilizovaly zvlášť a rozdíly v roztažnosti materiálů bylo možné zanedbat.
Schimmelbusch sám zmínil hlavní nevýhodu celokovových stříkaček, totiž jejich neprůhlednost: lékař nevidí ani povahu látky, kterou vstřikuje či odsává, ani případné nečistoty. Především pro injekce se postupně prosadily celoskleněné stříkačky (Jeanne Amélie Lüer, 1896) a skládací stříkačky ze skla a kovu (Rekordspritze, Dewitt & Herz, 1906). Kovové stříkačky byly ve srovnání se skleněnými prakticky nerozbitné, ale cena stříkaček se časem snižovala a tato přednost hrála stále menší roli.

Poděkování si zaslouží především pan František Nič, Rrestaurátor – konzervátor, KRNAP, Pracoviště Krkonošského muzea ve Vrchlabí.

Foto Petra Lendlerová