Sublimát v pastilkách k rozpuštění ve vodě, E. Merck, Darmstadt, konec 20. let 20. století.  Farmaceutická sbírka Zdravotnického muzea NLK, PH 401. Foto Petra a Tereza Vobecká

Předmět měsíce: listopad 2020

Sublimát aneb čistidlem proti viru, 1918

Zprávy o průběhu letošní pandemie, o měnící se situaci i o úsilí na ni reagovat přicházejí rychle a stejně rychle zapadají. Některé události a pseudoudálosti covidové doby však v paměti zůstanou i tehdy, když jejich protagonisté mizí ze scény. Na setkání s novináři 23. dubna 2020 doporučil Donald Trump „čistit“ plíce pacientů s COVIDem injekcí blíže neurčených desinfekčních prostředků. Nápad vzbudil okamžitou alergickou reakci jak u zdravotníků, tak u výrobců čistidel. Obavy, že prezidenta bude veřejnost masově následovat, se naštěstí nenaplnily. Počet otrav čisticími prostředky však v USA na přelomu dubna a května skutečně vzrostl. Odborníky nezaujal ani Trumpův návrh „dostat přes kůži nebo nějak jinak“ do těla ultrafialové záření, které venku rovněž virus ničí. Následujícího dne prezident vysvětlil, že položil „sarkastickou, velmi sarkastickou otázku novinářům jako vy, abych viděl, co se stane.“ Dejme tomu.

Donald Trump není sám, kdo chtěl COVID-19 léčit desinfekcí. Již v roce 2016 se nejprve ve Spojených státech a později i v Evropě včetně Česka rozšířila „alternativní léčba“ tzv.„miracle mineral solution“ (zázračným minerálním řešením). Prudce jedovatý roztok oxidu chloričitého, užívaný jako čistidlo na bazény, měl celou vyléčit řadu chorob a dlouhodobě před nimi chránit. Před prostředkem okamžitě varovaly úřady v USA, Evropě i Česku. Na internetu i v médiích však zastánci „MMS“ bělidlo propagují dále a vydávají je i za účinný lék na koronavirus. Trumpovy podněty jim zajistily – třebas bezděčnou – podporu.

Trumpův návrh má však i svou historii. V 80. letech 19. století experimentoval Emil von Behring s „vnitřní dezinfekcí“: pokusným zvířatům vstřikoval jednak bakterie záškrtu či anthraxu, jednak toxické chemikálie jako dusičnan stříbrný či sloučeniny jódu a rtuti. Desinfekční látky měly množení bakterií zpomalit či dokonce zastavit. Trvalým výsledkem experimentů bylo především zjištění, že krysy, které je přežily, jsou nadále proti chorobě imunní: v jejich krevním séru se proti nákaze vytvořily protilátky. „Vnitřní dezinfekce“ sama však ztroskotala na problému dávkování: ukázalo se, že dávky, které by růst bakterií zablokovaly, jsou pro zvířata smrtící. Podobně by tomu ostatně bylo i při nasazení desinfekce v léčbě COVID 19.

V době pandemie španělské chřipky počátkem 20. století se i v respektovaných lékařských časopisech objevil návrh podávat proti chřipce sublimát, jedovatý chlorid rtuťnatý určený především k antisepsi rukou, nástrojů, ran a operačních ploch. Sublimát však lékaři používali odedávna proti syfilis i dalším, kožním či plicním nemocem. Účinný lék či vakcínu proti chřipce medicína neměla a neznala ani původce nákazy. Zda je infekčním agens filtrem procházející mikroorganismus – virus – zůstávalo sporné, povaha takového organismu byla neznámá. Symptomatická léčba – chinin a jeho deriváty, látky zvyšující tlak a podporující činnost srdce –a plicní chirurgie řadu pacientů zachránila, ke zvládnutí epidemie však zdaleka nestačila. Bylo proto nasnadě použít vnitřně známá a účinná antiseptika, sloučeniny rtuti, stříbra nebo jódu. Riziko příliš vysoké – či příliš nízké – dávky byli lékaři s odkazem na staletou tradici i přesnost dávkování ochotni přijmout.

Sublimát k léčbě vředů a kožních nemocí znala již středověká arabská medicína. Proti příjici jej lékaři předepisovali od 16. století. Natírání sublimátem bylo součástí „salivačních kůr“, při nichž se pacienti v uzavřených místnostech potili a slinili, dokud škodlivé tekutiny neopustí tělo. Rtuť poškozovala sliznice, ledviny a játra; pacienti trpěli krvácením z dásní a sliznic zažívacího ústrojí, třesem, těžkými průjmy a zvracením. V Goethově tragédii popisuje Faust přípravu tohoto léku, který zabíjel „zde v údolí a na pohoří“ (v překladu Otakara Fischera) hůře nežli mor. (Smrtící dávka se pohybuje kolem 0,5 g.) Právě jako náhradu těchto drastických postupů zavedl roku 1754 osobní lékař Marie Terezie Gerhard van Swieten (1700-1772) lihový roztok sublimátu podávaný ústy. Swietenovy dopisy kolegům i publikace jeho žáků rozšířily „Liquor Swieteni“ po celé Evropě. V polovině 19. století jej pacienti dostávali především podkožní injekcí, ke konci století i nitrožilně, pomocí čípků a ústy v pilulkách. Léčit měl nejen syfilis, ale i vleklé infekce hrtanu a plicní záněty, horečku omladnic nebo úrazovou sepsi. Po roce 1910 rtuť v léčbě příjice postupně nahrazovala nová chemická léčiva (Salvarsan), ale injekce sloučenin arzénu lékaři nadále doplňovali rtutí ve formě sublimátu. Účinnou a bezpečnou terapii syfilis i dalších chorob dříve léčených rtutí – včetně tuberkulózy – zajistila až ve 40. letech antibiotika.

V prvních dekádách nového století byl sublimát především „králem desinfekčních prostředků.“ Ernst von Bergmann (1836-1907) nahradil r. 1876 rozprašování kyseliny karbolové mytím nástrojů a rukou v roztoku sublimátu; chloridem rtuťnatým se napouštěly i obvazy a roušky kryjící tělo pacienta. V roce 1883 píše farmaceut Karel Lábler (1852-1902): „Sublimát osvědčil se při všech pokusech co nejskvěleji a stojí co desinfekční prostředek na prvním místě. […] Jak vidno, je sublimát desinfekční prostředek v pravém slova smyslu a zajisté se v krátkém čase jeho moc desinfekční co nejvíce využitkuje. Co se dotýče toho, že sublimát co prudký jed doposud mnoho nepřátel čítá – i to se časem zmírní, an, jak svrchu uvedeno, s malými dávkami možno operovati a mimo to vodou zbylé částky sublimátu se snadno odstraní.“ Ve 30. a 40. letech bylo užití sublimátu k desinfekci běžné. Roztokem se vyplachovaly i rány, zanícené močové a pohlavní cesty (včetně kapavky) či oči, bez ohledu na působené podráždění i otravy. Případy smrtelných intoxikací sublimátem při lege artis použití v chirurgii a gynekologii jsou popsány ještě koncem 40. let. Látka patřila i mezi časté nástroje sebevražd nebo pokusů o interrupce. Poleptání sublimátem mohlo také pomoci vyhnout se vojenské službě či bojovému nasazení. Hubený simulant v Haškově Švejkovi („vyschlá tyčka“) si za 200 K pořídil tolik jedů, včetně sublimátu, že „už nikdo neví, co má… za nemoc.“

Jako lék na chřipku použil r. 1918 lékař c.k. záložní nemocnice č. 5 na italské frontě, asistent kliniky v Klausenburgu (Cluj) Philipp Leitner (1886-?). Leitner určil jako původce chřipky streptokoka a poté, co se nezdařila léčba kolargolem (koloidním stříbrem) ani streptokokovým sérem, opakovaně vstřikoval 2-3 mg sublimátu v roztoku 1-2 promile do loketní žíly.  Zpráva se objevila v řadě odborných časopisů i deníků: podle novinářů metoda slibovala úplné vítězství nad pandemií. Časopis lékařů českých uvedl, s odkazem na Leitnerův článek ve Wiener klinische Wochenschrift, že „výsledky autorovy při chřipce byly velice příznivé. Již po první injekci nastalo během 24 hodin nápadné zlepšení, jež po dalších injekcích se stupňovalo. Úspěch terapie sublimátové lze shrnouti takto: Horečka zvolna klesla, srdeční činnost se zlepšila. Infiltrace plíce ustala ve svém postupu, pneumonie ztratila tendenci k putování z jednoho laloku do druhého a hojila se rychleji. Značně ubylo zvláště hnisavých komplikací. Chuť k jídlu se vrátila, celkový stav pacientův se zlepšil.“ Při srdečních obtížích Leitner přidal injekce kofeinu a kafru, případně infuzi digitalis. Řada lékařských autorit jeho metodu podpořila: přednosta bakteriologického ústavu v Budapešti Bernhard Vass (?- 1930) sice zpochybnil určení bakterie, účinek sublimátu, látky vhodné všude tam, kde choroboplodné zárodky pronikly do krve, jej však nepřekvapil.

Léčit chřipku sublimátem se v době epidemie snažili i další. Ve Spojených státech jej použil Victor G. Vecki (1857-1938) u chřipkových pneumonií a dalších septických infekcí. Zjištění, že pacienti se syfilis, léčení sublimátem, chřipkou neonemocněli, inspirovalo terapii chřipky v řadě nemocnic. O úspěšné léčbě injekcemi chloridu rtuťnatého referoval dr. Ernst Bennek (1886-?) ve slezském Hohenlinde nebo Kurt Käding (1892-1961), tehdy v hamburské nemocnici Barmbek. Švédský lékař Erik Tretow (1875-1948) vtíral šedou rtuťovou mast do nosní dutiny preventivně. Rizika otravy rtutí měla být podle Kädinga při terapeutických dávkách sublimátu zanedbatelná. Ani na bezpečnosti, ani na účinnosti sublimátu se však odborníci neshodli. Rudolf Roosen (1889-?) v článku o léčbě sepse upozornil, že „pokusy použít desinfekční látky jako sublimát nebo karbolovou kyselinu pro vnitřní desinfekci, tedy k zabíjení bakterií uvnitř živého organismu, záhy ukazují, že buňky těla jsou poškozeny více, než bakterie. Jejich užití u septických infekcí se proto zdá odsouzené k nezdaru. Tento závěr, jakkoli přesvědčivý, však nemusí být správný. “ Namísto přímé aplikace desinfekce doporučil vpravit do těla dvojici látek, z nichž jedna se k bakteriím váže. Septickým pacientům injikoval kalomel (hůře rozpustný a méně škodlivý oxid rtuťný) spolu s metylovou modří, která až na bakteriích s kalomelem reaguje na sublimát. Proti dosud neznámému původci chřipky však tento postup – který připomíná dnešní terapii nádorových onemocnění pomocí monoklonálních protilátek s navázanými toxiny – použít dost dobře nešlo.

V českých zemích doporučil sublimát proti chřipce na schůzi Spolku českých lékařů 2. 12. 1918 patologický anatom Antonín Spilka (1876-1948). Jako důkaz, že příznaky chřipky působí přímo parazit,„virus,“ a nikoli jeho toxiny, uvádí úspěchy antiparazitární terapie a odkazuje na pokusy Vojtěcha Vítka (1874-1942) o léčbu chřipky vtíráním jodové tinktury. Antiparazitární terapie, uvádí, je však „nejlépe demonstrována therapií sublimátovou; injekce sublimátu per venam odstraňuje rázem všecky příznaky nemoci; jak by to bylo jinak možno, než tím, že sublimát, ničící parasita, odstraní současně bezprostřední příčiny nemoci?“ Zdroje Spilkova tvrzení neznáme: možná vychází z poznatků Philipa Leitnera, tak, jak proběhly tiskem, možná na dnes neznámé pokusy domácí. Nevíme ani, zda a v jaké míře byla tato metoda uvedena v českých či moravských nemocnicích do praxe.

Během pandemie COVID 19 nebyl americký prezident jediným politikem, který lékařům i laikům doporučil léky, které se mu zalíbily, bez ohledu na jejich skutečné možnosti i rizika. Pohled do historie chemické terapie infekčních nemocí nám v každém případě ukazuje, co všechno medicína již vyzkoušela, než dospěla ke dnešním znalostem. Ani dnes nemáme na virovou nákazu „zázračný lék. “ Máme však lepší prostředky než Lysol.

Anzeigenband zu Zeitschrift des allgemeinen österreichischen Apotheker-Vereines, 20. 6. 1894