Čtenáři, měj se na pozoru! Poučení Českého pomocného spolku pro nemocné plicními chorobami v knize Jana Váni Ideály vědy a víry (Praha: J. Otto, [1912]). Pokynům navzdory je nalepeno na předsádku: na desku se tak vešel i pozdější rozměrný štítek se signaturou a grafikou neznámého autora. ZM NLK, MA 3549.
Předmět měsíce: březen 2022
Březen měsíc knihy: bez olizování a bez TBC
Plivátko Sfinx 11, ZM NLK 252/2020
Kochův objev bakterie tuberkulózy a mechanismu infekce dal na konci 19. století za pravdu těm, kdo ji považovali za nemoc nakažlivou. Tuberkulóza se v naprosté většině šíří kapénkami hlenu, které vykašlávají nemocní s infekcí plic. Vyschlá zrnka hlenu v prachu a na povrchu textilií, nábytku, dveří, podlah či knih stále obsahují bakterie TBC. Dnes víme, že nákaza z nich není pravděpodobná. Zdravotníci přelomu století se však jali ničit mikroby všude, kam mohly dopadnout. Šíření zárodků měly zabránit i zákazy plivat a plivátka, nejprve v továrnách a ve veřejných lázních, pak i v dopravních prostředcích a všude, kde se lidé shromažďují.
Pokud se nákaza šíří hlenem a slinami, cokoli, čeho se slina nemocného dotkla, je nebezpečné. Sliní-li si čtenáři prsty při obracení stránek vypůjčených knih, nestávají se veřejné knihovny zřídlem infekce?
Věstník, Příloha Časopisu lékařů českých (1901), 260
Studie o přítomnosti škodlivých bakterií v knihách vycházely od 90. let v Německu, Rakousko-Uhersku, Anglii i USA. Knihy, které užívali nemocní, se měly buď zničit, nebo dezinfikovat. Knihy ve veřejných knihovnách měly dezinfekcí parami formalínu procházet pravidelně. Budapešťský hygienik Arthur Krausz zjistil, že formalín mikroby zničil pouze na povrchu knih a navrhl zvláštní přístroj pro sterilizaci vodní parou. V kůži vázané svazky značně utrpěly, „to jsou však malé škody a ztráty v porovnání s výhodami dezinfekce,“ tím spíše, že „v půjčovnách a školních knihovnách, o něž tu jde především, tyto luxusní svazky nenajdeme a knihy vázané v plátně prošly téměř bez poškození.“ Rovněž berlínský magistrát předal roku 1902 do Kochova Ústavu infekčních nemocí knihy z veřejných knihoven s žádostí přezkoumat přítomnost bakterií, především tuberkulózy. Ftizeolog Jon Mitulescu (1875-1942) ukázal, že aktivní bacily se drží především ve starších, špinavých knihách s opotřebovanými a zavlhlými listy. Jen tam, kde je možné pomalu desinfikovat jednotlivé listy, lze použít formalín: větší knihovny s větším obratem mají ohmatané knihy pravidelně nahrazovat novými. Především však nabádal „poučit lid,“ aby neobracel stránky knih a spisů a nepočítal peníze navlhčenými prsty. Dotýkáme-li se půjčené knihy, o níž „nevíme, v čích rukou se ocitla,“ je na místě si pečlivě, mýdlem umýt ruce.
Roku 1908 se problému chopil Zemský svaz pomocných spolků pro nemocné plicními chorobami v království Českém. Kuratorium svazu doporučilo na schůzi 26. června, aby z obecních, školních, nemocničních i spolkových knihoven byly vyřazeny opotřebované a „odpor budící svazky“ a aby každý vypůjčitel opatřil knihu při půjčení papírovým obalem. Na vnitřní stranu přední desky každé knihy má být nalepeno poučení o „nebezpečí nákazy, hlavně tuberkulosou, které se knihami přenáší a rozšiřuje, o kýchání a kašlání nad knihou, jakož i převracení listů nasliněnými prsty, jimiž se toto nebezpečí zmnohonásobuje, a konečně předpisy, jichž šetřiti nutno.“ C. k. místodržitelství tuto výzvu předalo všem veřejným knihovnám a vyslovilo naději, že i živnostensky vedené půjčovny a čtenářské besedy se podle ní zařídí. Na dodržování měl dohlížet okresní lékař: do budoucna mělo být podmínkou udělení koncese k vedení knihovny.
Zemská školní rada pro Čechy vydala shodné nařízení v červnu 1909. Lístek „Čtenáři, měj se na pozoru“ tisklo a rozšiřovalo nakladatelství Zemského ústředního spolku jednot učitelských Josefa Rašína v Praze. Takové poučení však zasáhlo „jen“ školní knihovny. Riziko nákazy bylo u školní mládeže sice největší, protituberkulózní spolky však chtěly oslovit nejširší okruh veřejných knihoven.
V roce 1911 proto Český pomocný spolek pro nemocné plicními chorobami vydal a skrze vlastní orgány rozšiřoval vlastní verzi letáku. Letáčky v ceně 100 ks za 70 haléřů s množstevní slevou pro větší objednávky – tedy o něco levnější, než je nabízelo Rašínovo nakladatelství – byly k mání u jednatele, okresního lékaře dr. Ferdinanda Friedla (1854-1930), později ředitele pražské všeobecné nemocnice, i v kanceláři spolku. Ve sbírce Zdravotnického muzea máme dvě knihy s nálepkou Pomocného spolku. Tematicky blízká příručka Nemoci nakažlivé (1914) městského okresního lékaře v Praze, popularizátora lékařství a překladatele dr. Karla Bulíře (1868-1939) pochází původně z městské knihovny na Královských Vinohradech. Kniha středoškolského profesora a básníka Jana Váni (1847-1915) Ideály vědy a víry z roku 1912 byla v žákovské knihovně státní reálky v Hradci Králové a studentského pensionátu Komenium. (Název penzionátu na titulní straně ovšem kterýsi vtipálek z řad studentů opravil.)
O věci jednala i Městská zdravotní komise v Praze. Čech 17.10.1911, 5
V únoru 1910 vydal prof. Ivan Honl (1866-1936), přednosta českého bakteriologického ústavu a pozdější předseda Spolku, v Národních listech rozsáhlý článek „Kniha a nákaza.“ Pokud se byty nemocných úzkostlivě dezinfikují a potraviny se smějí prodávat jen v čistých sáčcích a papíru, nikdy balené v novinách, jak je možné, že lidé přijímají „slepě do svých domácností knihy a časopisy, prošlé několikerou rukou?“ Desinfikovat knihy a přitom je nepoškodit je obtížné, ale ne nemožné: brožované knihy párou, vázané omytím v roztoku sublimátu a potom formalínem. Praktičtější je knihy z veřejných a školních knihoven nepůjčovat vůbec, zejména ne do rodin, kde se vyskytla infekce. Nelze-li jinak, musí knihovny zajistit hygienu čtení a pravidelně vyřazovat a sterilizovat půjčované svazky. Nejvíce však mohou pomoci nakladatelé a knihkupci. Sníží-li ceny na lidovou úroveň, i méně majetné rodiny si budou moci koupit knihy nové. Vývěsky v knihovnách i lístky do knih vlepené mají upozorňovat na „nepřístojnost slinění prstů“ a nutnost mytí rukou před i po čtení.
Formalínová skříň firmy bratrů Schmidtových (Weimar), již Honl zmiňuje jako zvlášť vhodnou pro dezinfekci knih. Theodor Weyl, Handbuch der Hygiene, 9. Band, Aetiologie und Prophylaxe der Infektionskrankheiten (Jena: Gustav Fischer, 1900), 995)
Letáky Pomocného spolku distribuovala po roce 1918 i Masarykova liga proti tuberkulose. Na valné hromadě Ligy v květnu 1924 navrhl dr. Václav Cedrych (1897-1945) vytvořit nové, vlastní letáčky. Lístky, kratší a na žádost ministerstva školství zmenšené, aby se hodily do knih jakéhokoli formátu, vyšly v roce 1925 ve „statisícových“ nákladech. I tyto cedulky s jednodušším textem dnes v knihách nalezneme. Kolik jich knihovny skutečně použily, je dnes těžko říci: mnoho knih bylo za desetiletí z fondů vyřazeno, někde byly lístky jistě i odstraněny. Do Zdravotnického muzea se tato verze lístku bohužel nedostala.
Třeba jste na lístek Masarykovy ligy narazili v knížce určené k vyřazení, nebo doma ve svazku, který již pro Vás nemá cenu. Muzeum Vám za tento doklad historie boje proti TBC i veřejných knihoven bude ze srdce vděčné.
Lístek Masarykovy ligy proti tuberkulóze. Za sken děkujeme Ivě Košťálové, Referenční centrum Knihovny města Hradce Králové