Chemický ohřívač Fornax, 40. léta 20. století. ⌀ 6,7, v 2, 3 cm. Zdravotnické muzeum NLK, P 165. Fotografie Veronika Löblová
Teplo-Fornax
Zima přichází a pokračuje. K zahřátí lůžka i těla se v Evropě od raného novověku používaly horké cihly či kameny, od 16. století termofory, kovové lahve plněné horkou vodou. Na počátku 20. století se objevily první patenty na podušky, které mění na teplo elektrický proud. Všechny tyto zdroje tepla mohly sloužit i k léčbě bolestí i k zajištění pohodlí nemocného. Čím dalším se však v průběhu historie mohli lidé hřát?
Zdrojem tepla, kromě ohně a elektřiny, jsou i exotermní chemické reakce. I ty byly v minulosti využity k ohřevu a léčbě. Ve Zdravotnickém muzeu NLK se nachází dvojice drobných předmětů, které muzeum získalo v 50. letech. Dvě oválné, plechové krabičky s tkanicemi na přivázání mohou zprvu připomínat naslouchadla či sluchátka. Dózy jsou však duté a při bližším pohledu vidíme dva otvory překryté děrovanými plíšky. Otvor na straně krabičky umožňuje naplnit ji tekutým či práškovým obsahem. Víčko otvoru na svrchní ploché straně je dvojité, pohyb vnitřního plíšku otvírá a zavírá dvanáct dírek a kontroluje tak přísun vzduchu dovnitř krabičky. Na svrchní straně je vyražený název Fornax, latinsky výheň či pec, často chemická či alchymistická.
Dózičky Fornax jsou skutečně chemické pícky, ve kterých se přidáním vody tvoří teplo. Mohly sloužit k zahřátí bolestivých částí těla, k prohřátí lůžka, ale i jako první pomoc proti prochladnutí pro zraněné ve sněhu. Směs, která po přidání vody rychle oxiduje a tím zahřívá, bylo možné nasypat do plechové krabičky, ale i impregnovaného sáčku. Přesné složení směsi do chemických ohřívačů se v průběhu 20. století měnilo: zahrnovalo práškové železo, sloučeniny manganu, mědi či hořčíku.
Chemické ohřívače pod názvem „Teplo-Fornax“ vyráběl od r. 1938 nejméně do konce 40. let v Kolíně Pavel Just (1900 Praha-?), ředitel kolínské pobočky známé továrny na mýdlo Hellada a zeť majitele továrny Františka Kadlece. Prodávaly se jak v lékárnách, tak drogeriích. Patent zakoupil r. 1938 od Marie Gutwirthové z Prahy, o níž se nám další údaje zatím zjistit nepodařilo. Živnost „výroba patentních ohřívačů“ ohlásil 29. 12. 1937 a výroba začala v areálu Hellady v Kolíně-Zálabí. Na konci války živnost pozastavil, snad v souvislosti s vybombardováním továrny v dubnu 1945, ale ještě téhož roku ji zahájil znovu. Zároveň získal r. 1938 živnostenský list na obchod „mydlářskými, toaletními a kosmetickými výrobky ve velkém,“ výroba v Helladě však po válce nebyla obnovena a k distribuci jejích výrobků se již nevrátil.
Základem směsi, na niž v říjnu 1934 podala patentovou přihlášku soukromnice Marie Gutwirthová, byly litinové piliny a chlorid amonný. Prášek bylo třeba dvakrát smísit s vodou, poprvé okyselenou, podruhé obsahující sodu a pokaždé nechat „vyreagovat.“ Patent byl udělen v srpnu 1936. Pavel Just složení směsi zřejmě pozměnil. Podle soupisu chemických a farmaceutických výrobků Codex-Agrol Antonína Vydržela, který se odvolává na drogistu Karla Slepičku ze Žalova u Prahy, obsahoval Fornax Pavla Justa 92% práškového železa, 3% sulfidu měďnatého a 5% síranu měďnatého (modré skalice), vše ředěné dřevitou moučkou. Odlišné složení však uvádí Malé manuale pro chemicko-technickou, pharmaceutickou a drogistickou praksi Jaroslava Kopše (1916-1991): náplň Fornax se plní „asi po 400 gramech do impregnovaných sáčků, ve kterých se přidáním 2-3 polévkových lžic studené vody zahřívá na 50-60° C“ a obsahuje vedle práškového železa chlorid manganatý, manganistan draselný a chlorid železitý. Teplota po zahřátí vydrží 3-5 hodin.
Kdy éra těchto ohřívačů skončila, nevíme. Teplo-Fornax je ještě počátkem 70. let součástí „batohu první pomoci“ podle učebnice Lyžování Jaroslava Čtvrtečky (1965, nové vydání 1971), jako chemický zdroj tepla pro zraněného lyžaře na místě nehody. Zdá se tedy, že výrobek byl znám ještě v 60. letech. Chemické zdroje tepla na základě oxidace kovů se v každém případě používají dodnes: „bezplamenný ohřívač“, kde se teplo vyvíjí oxidací hořčíku, používají k ohřevu pokrmů vojáci americké armády od počátku 90. let.
Za rady a informace o ohřívači Teplo-Fornax děkujeme panu Robertu Jiráskovi a panu Jaroslavu Pejšovi ze Státního okresního archivu Kolín.
Reklama na Teplo-Fornax a výrobky Hellady, Širým Světem 14 (1944).