Předmět měsíce: prosinec 2019

Elektrická poduška Pálava Ingha II, typ TH 60, OPP Mikulov, 1969. Sbírka Zdravotnického muzea NLK, 389/2019.

Předmět měsíce: prosinec 2019

Elektrická dečka Pálava Ingha II, typ TH 60

Zimní období si žádá předmět pro zahřátí. V roce 2018 jsme na těchto stránkách představili cínový termofor z přelomu 18. a 19. století: tentokrát jsme zvolili pomůcku k ohřívání lůžka i těla z mnohem novější doby, předmět, který dokládá rostoucí význam elektřiny v medicíně i každodenním životě v uplynulých sto letech.

Elektrické dečky začaly nahrazovat ohřívací láhve plněné horkou vodou ve 20. letech 20. století. Jako vynálezce bývá uváděn americký lékař dr. Sidney I. Russell, který měl elektrickou dečku navrhnout r. 1912 pro zahřátí tuberkulózních pacientů na lehárně v zimním období. První patenty na elektrické podušky však pocházejí již z konce 19. století. Ve Švýcarsku začal s jejich výrobou r. 1903 Samuel Blumer (Schwanden, 1881-1953). Mezi další výrobce před první světovou válkou patřila Allgemeine Elektricitäts-Gesellschaft Emila Rathenaua (1908) či Milliwatt GmbH Richarda Heilbruna (1912) v Berlíně. Na Mezinárodní farmaceutické výstavě ve Vídni r. 1913 představila své dečky i berlínská firma Siemens-Schuckert. V Británii založili veteráni 1. světové války společnost Thermega, jež vyráběla od r. 1928 dečky podle německého patentu, opět především pro zdravotnické použití.

Ve 20. letech postupně roste podíl elektrifikovaných domácností na obou stranách Atlantiku. Výrobci elektrických přístrojů nalezli v kuchyních, ložnicích i obývacích pokojích nová odbytiště a s reklamou rostlo nadšení zákazníků. Kromě elektrického osvětlení, žehliček, vysavačů, ledniček, topinkovačů či mixérů se v domácnostech objevily elektrické dečky, úspornější a levnější než vytápění celého bytu. Především ve 30. letech se i v Československu staly tyto přístroje součástí vybavení řady domácností. Ve Spojených státech se stala elektřina přístupnější a elektrické pomůcky dostupnější dříve než v Evropě. Snad i proto byla i dečka přijata jako “americký vynález.”

Našly-li si podušky své místo v domovech, nezmizely ani z ordinací a nemocnic. I zde pomáhaly především zajistit pohodlí nemocného, a to nejen při léčbě tuberkulózy na čerstvém vzduchu. Přikládány na tělo byly ve fyzikální terapii svalových bolestí, koliky, ischias či menstruačních bolestí. Nezbytnou pomůckou byly při ošetřování předčasně narozených dětí. První novorozenecké inkubátory sice zavedl Étienne Stéphane Tarnier (1828-1897) v Paříži již roku 1880, dlouho však budily pochybnosti a v každém případě byly nákladné a pro většinu dětí nedostupné. Pokud pomoc při porodu zajišťovala porodní bába, obkládala dítě zabalené do vaty a plen termofory nebo elektrickými dečkami.  Především v USA experimentovali lékaři s elektrickými poduškami i pro vyvolání horečky při léčbě kapavky hypertermií. Nástup antibiotik po druhé světové válce však vedl k ústupu od fyzikálních metod léčby infekčních nemocí.

Jádrem elektrické dečky je topný, izolovaný drát o vysokém odporu, vinutý kolem jádra z izolantu (azbestu nebo keramiky) a opletený tkaninou. Proud prochází drátem, zahřívá jej a prohřívá dečku, zabalenou do pevné látky a obvykle povlečenou pracím povlakem. Vzrůst teploty omezuje termostat s bimetalovým plátkem. Přesáhne-li teplota danou mez, pásek se prohne, přeruší kontakt a přívod proudu do topného článku, při poklesu teploty se narovná a kontakt opět spojí. Příkon lze rovněž nastavit manuálně přepínačem.

V předválečné Československé republice vyráběla elektrické podušky řada firem včetně ČKD (Elektro-Praga), společnosti Bratří Čížků (Chirana), brněnského Elektromotoru Svet či Východočeské továrny na káble Arnolda Löwita ve Vrchlabí. Elektrická konstrukce je však poměrně jednoduchá, a pokud byly díly – především regulační – dostupné, bylo možné podušky vyrábět i v menších továrnách i dílnách. Od r. 1933 certifikoval bezpečnost Elektrotechnický svaz československý: značka ESČ, používaná i po válce, zajišťovala, že se dečka nepřehřeje a nezpůsobí popáleniny či požár.

Elektrická poduška Pálava Ingha II, typ TH 62, OPP Mikulov, 60. léta 20. století. Sbírka Zdravotnického muzea NLK, 390/2019.

Pokud jste vlastnili elektrickou dečku v poválečném Československu, pravděpodobně pocházela z Mikulova. Již v polovině 20. let elektrické podušky v Mikulově prodával majitel elektrotechnického obchodu a dílny v Brněnské ulici 8 Max Fehl (1868-1943). Ve 30. letech a během okupace je nabízela továrna na zemědělské stroje a elektrodílny Hermanna Hageho (1882-1947), po válce pod národní správou. Po znárodnění živností v první polovině 50. let vznikl v Mikulově Okresní průmyslový podnik. Jeho součástí se kromě dalších drobných továren a dílen stala i Elektrovýroba OPP Mikulov. V zemích RVHP se podušky vyráběly rovněž v řadě kombinátů v NDR, v Československu již v 50. letech i v miletickém závodě podniku Elektro-Praga Hlinsko. V polovině 60. let měl však být mikulovský podnik v zemi jediný. Dečky byly v prodeji zprvu pod názvem Lidová poduška Ingha, později záhadné slovo Ingha doplnilo srozumitelnější Pálava, podle sluncem prohřáté chráněné oblasti v okolí Mikulova. Po reorganizaci okresů v r. 1960 se sídlo OPP přesunulo do Břeclavi, ale „poduškárna“ v Mikulově pokračovala. V roce 1965 prošla rekonstrukcí a zvedla výrobu o polovinu; kromě deček o rozměru 43x 34 cm zde vyvinuli i „dvoják“ dvojnásobné velikosti a prošívané vyhřívané přikrývky.

Dečky z Mikulova byly v prodeji ještě v letech osmdesátých:  měly být především hitem vánoční nabídky spotřebního zboží. V roce 1987 se na prodejní výstavě Domácnost 87 v Plzni objevily typy Ingha III, Miki (o rozměrech 70x 140 cm) a AL 1. Pokračování příběhu československých elektrických deček však zůstává nejasné: podušky nabízené po r. 1989 pocházejí ze zahraničí.

Nevíte o nedávné historii moravských a českých podušek více? Rádi se k historii těchto předmětů budeme vracet.

Pokud Vám doma překáží třeba i nefunkční elektrická dečka a chtěli byste ji věnovat do muzea, dejte nám, prosím, vědět: děkujeme!