Výstava ve Zdravotnickém muzeu Národní lékařské knihovny
Všeobecná praxe lékařská včera a dnes
Během 19.-a 20. století prošel pojem, obsah i podmínky lékařské praxe v českých zemích bouřlivým vývojem. Nová „kapesní expozice“ ve Zdravotnickém muzeu NLK ukazuje, jak se měnilo prostředí, v němž praktičtí lékaři pracovali, nástroje, přístroje a znalosti, jež měli k dispozici, i jejich vztah k pacientům, státu a zdravotním pojišťovnám.
Ještě v polovině 19. století byla lékařská ordinace se stanovenými hodinami vzácná. Praktičtí a vnitřní lékaři nepotřebovali zvlášť vybavené prostory ani nástroje: stetoskop či kladívko snadno unesli v brašně. Laboratorní vyšetření se v soukromé praxi neprováděla. Pokud lékař pacienta viděl a neomezil se na konzultaci zdálky a vypsání receptu, vyšetřoval při pěších návštěvách v okolí či okružních cestách povozem. Ve městech se první ordinace, zpočátku obvykle v bytě lékaře, objevily kolem r. 1850, na venkově mnohem později.
Po roce 1870 se v habsburské monarchii začal utvářet systém veřejného zdravotnictví. Lékaři obvykle usilovali o spojení soukromé a úřední praxe, neboť ani jedna lékaře nemohla uživit. V 70. letech se objevily první lékařské teploměry, k vybavení lékaře, stále přenosnému, patřily i katetry nebo lahvičky mastí. Od roku 1888 se v českých zemích rozvíjí zdravotní pojištění: strmý rozmach zažilo především za první republiky.
Počátkem 20. století získaly i v českých zemích první ženy doktorský titul a právo lékařské praxe. Dr. Anna Honzákova (1875-1940) si otevřela ordinaci v Praze na Moráni r. 1905.
Pacienti se s lékařem setkávali jak v ordinacích, tak v poradnách dobrovolných organizací (Červený kříž, Masarykova liga proti TBC či Ochrana matek a kojenců) a ambulancích okresních pojišťoven a nemocnic. Lékaři, včetně lékařů ve státní službě, kombinovali praxi soukromou i pokladenskou. Svobodné povolání lékaře postupně přerůstalo ve smluvní vazbu s pojišťovnou nebo i zaměstnanecký poměr v ambulatoriu. Od 20. let pracovaly i v lékařských ordinacích diplomované sestry.
Věstník československých lékařů 1933, 988
Vzorky k laboratornímu vyšetření lékaři předávali do soukromých i universitních laboratoří. Rostl počet specialistů, jimž bylo možné předat komplikované případy. Ve 20. a zejména 30. letech si však i mnozí praktičtí lékaři pořídili základní vybavení pro krevní či biochemické testy včetně mikroskopu. Rovněž zařízení k měření tlaku nebo elektroterapii i rentgenové přístroje si našly cestu i do ordinace praktika.
Ordinace Okresní nemocenské pojišťovny v Písku, 30. léta 20. století
Čekárna Okresní nemocenské pojišťovny v Písku ve Vodňanech, 30. léta 20. století
V prvních poválečných letech se podoba všeobecné praxe podstatně nezměnila. Za zmínku stojí nástup antibiotik, očkování dětí proti záškrtu, první plošné po povinné vakcinaci proti neštovicím, zahájené r. 1812, či úloha UNRRA při zajištění léčiv i přístrojů. Socializace či zestátnění lékařských praxí na počátku r. 1952 na dlouhá léta transformovala práci lékařů a zdravotníků, vzhled a vybavení ordinací a čekáren, zdroje a dostupnost přístrojů, nástrojů a léků i přístup pacientů ke zdravotní péči.
Čekárna v novém zdravotním středisku, 50. léta
Návrat možnosti výkonu soukromé praxe, obnovení systému zdravotního pojištění i technologický vývoj po r. 1989 představují novou – dokonalou či nedokonalou – proměnu. I tento přechod od včerejšku k dnešku zanechává v muzejních sbírkách svou stopu. Zatím ovšem spíše odhadujeme, které jeho otisky a pozůstatky stojí za uchování: stejně jako nevíme jistě, co z nedávné historie pomine a co přetrvá.