Předmět měsíce: leden 2021

Karel Štapfer, malíř, ilustrátor a šéf výpravy pražského Národního divadla, navrhl první loutky pro Bacilínka i obálku prvních knižních vydání. Karel Driml, Bacilínek: veselá tragedie pro malé i velké o zdraví a nemoci o čtyřech jednáních s předehrou   (Choceň: Tiskárna “Loutkáře” spol. r.o., 1929). Národní lékařská knihovna/ knihovna Zdravotnického muzea, MA 4381

 Předmět měsíce: leden 2021

Bacilínek

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi zveřejnilo na svých webových stránkách a na facebooku scénickou hudbu Miloše Smatka (1985-1974) k inscenaci Bacilínka v režii Jana Malíka (1950) v Ústředním loutkovém divadle v Praze, která se dochovala ve fonoarchivu muzea. Děkujeme!

https://www.puppets.cz/cs/aktuality/nahravka-z-archivu-bacilinek

V druhé polovině 19. století prokázaly pokusy Johna Snowa, Louise PasteuraRoberta Kocha (1843-1910) že původcem nakažlivých onemocnění jsou mikroskopické organismy, mikroby. Konec století zároveň přinesl rozvoj prevence infekcí a propagace hygienických návyků, na němž se podílely veřejně prospěšné organizace, výrobci mycích prostředků pro domácnost, tělo i chrup, i státní instituce. Zdravotnická osvěta se chopila všech dostupných médií, tisku, divadla i filmu. Kampaně pro boj proti tuberkulóze i továrny na zubní pastu vyprávěly slovem i obrazem příběhy, v nichž byly padouchy nestvůrné bakterie a hrdiny zdravotníci nebo čistidla. Čtenáři a diváci se měli nalézt v lidských postavách, na něž obludy útočí a jež hrdinové zachraňují, poučují a vedou.

Z filmu Jinks, Měsíčník dorostu Červeného kříže 4/5 (1924), 67.

V prvních desetiletích století 20. bakterie vstoupily jak na stříbrné plátno, tak divadelní jeviště. Londýnská Health and Cleanliness Council bojoval v 20. a 30. letech s infekcí prostřednictvím animovaných filmů o Giro the Germ (Bacilovi Giro) vyrobených technikou rotoskopie. Giro si sedlá mouchu a na jejím hřbetě vlétá do domácností, množí se a škodí. Již v roce 1919 vyrobilo newyorské studio Bray Productions pro Brooklyn Committee on Tuberculosis animovaný film Jinks. Titulní postava pro nemoc ztratí zaměstnání, odmítne ho i životní pojišťovna a teprve na naléhání manželky jde navštívit lékaře. Po návratu má děsivý sen: rozpustilý bacil tuberkulózy jménem Mike Robe se rozhodl usadit se v Jinksových plicích a založit si tu rodinu. Bacil a jeho vyvolená uzavřou sňatek v plechovce od rajčat a s několika tisíci nových potomků vyrazí na cestu k novému domovu. Jinks se v hrůze probudí a okamžitě začne s nápravou: zhluboka dýchá u otevřeného okna, usilovně cvičí a nechá se lékařem důkladně prohlédnout. Když to bakterie uvidí, v panice explodují. National Tuberculosis Association film promítala v komerčních kinech, ve školách, na přednáškách i putovních projekcích z automobilu. Do Československa film zapůjčila Liga Společností Červeného kříže a Československý Červený kříž a Masarykova liga proti tuberkulóze jej od r. 1920 promítaly pod názvem „Pan Brouček“ na osvětových večerech pro mládež i ve školách. Film se zřejmě ani v Evropě, ani ve Spojených státech nedochoval a dnes neznáme ani jména jeho tvůrců.

Československá protituberkulózní kampaň využívala ve 20. letech i další filmy: mnohem větší popularitu si však získala osvětová představení, která oslovovala nesčetné entuziasty loutkového divadla v Československu. Klíčovým autorem „tendenčních her“ na zdravotnická témata se stal hygienik Karel Driml (1891-1929), jehož veršovaný Bacilínek (1922) byl stálicí profesionálních, amatérských i školních loutkových scén od 20. nejméně do 60. let. Driml po promoci na pražské lékařské fakultě a službě v 1. světové válce získal stipendium Rockefellerovy nadace ke studiu veřejného zdravotnictví na Johns Hopkins University a po návratu působil jako referent a odborový rada Ministerstva veřejného zdravotnictví. Od studentských let byl nadšeným loutkářem. Driml je autorem desítek her, některých pod pseudonymem Oldřich Zoltán: vedle Bacilínka či Začarované země (1922) o tuberkulóze zmiňme Broka a Floka s tématem vztekliny (vyšlo s ilustracemi J. Lady r. 1923), hru Špiritár pekelný alchymista proti alkoholismu (1929) nebo přímočaré reklamní hry pro Pilnáčkovo mýdlo, zubní pastu či životní pojištění. Postavy a forma dialogů vycházejí z tradičního loutkového divadla, ale Driml je doplňuje o reflexi současného světa a využívá je pro nové účely. Loutkové mikroby uvedl na jeviště jak v Bacilínkovi, tak ve hře Budulínka bolí zoubek (1924, bacily Kazizub a Zubovrt).

Napsal rovněž scénáře k několika filmům režiséra Josefa Kokeisla (1894-1951): Procitnutí ženy (1926, „jedinečný velkofilm z oboru hygieny ženy“), Perníková chaloupka (1927), Kašpárek a Budulínek (1927) o zubní hygieně, film V blouznění o výhodách pojištění (1928), komedie Pramen lásky (1928) propagující poděbradské lázně, Stín ve světle o trachomu (1928) a Popelka (1929).

S loutkami jako nástrojem zdravotní osvěty se mohl Driml seznámit jako stipendista: osvětové kampaně Rockefellerovy nadace pro boj s TBC i alkoholem ve Spojených státech a od r. 1919 ve Francii uváděly vedle putovních výstav, plakátů, brožur či filmů rovněž loutková představení. Ve Francii byl jejich hrdinou Guignol (francouzská podoba Kašpárka): hru o nebezpečí tuberkulózy i alkoholismu sepsal Henri de Gressigny a v letech 1919-1923 ji ve všech francouzských provinciích zhlédly statisíce dětí. Bacilínka, jak Driml uvádí, přímo inspiroval americký film o Panu Broučkovi. Čarodějnice Jedubaba povolává Belzebuba, aby vytvořil trápení, které bude i v době pokroku škodit lidem. Belzebub vytvoří Bacilínka, tak malého, že ani vidět není, a mouchu, na níž podobně jako anglický Giro doletí do všech domácností. Postava Mouchy se objevuje i v Drimlově Začarované zemi a spojuje, bez ohledu na skutečný způsob přenosu tuberkulózy, infekci s nečistotou.

Bacilínek, marioneta neznámého autora podle Štapferova návrhu, Morava, 20.-30. léta 20. století. Sbírka Moravského zemského muzea v Brně. Za fotografii děkujeme dr. Jaroslavu Blechovi.
.

Chudému ševci Dratvičkovi z Hloupé Lhoty onemocněla manželka tuberkulózou: šestičlenná rodina žije ve špíně v jediné jizbě, nemá dostatek peněz na lékaře či dobré jídlo, věří škodlivým lektvarům mastičkářky, a to, co švec vydělá, utratí za pití. Stejně jako Mike Robe se Bacilínek chce usadit se v Dratvičkových plicích a oženit se tu. Dlouhý rozhovor Dratvičky se sousedem Škrholou, plný komických přeslechů a slovních hříček, ukazuje omezenost obou vesničanů. Do vsi však přijíždí loutkové divadlo s Kašpárkem, který se ševce pokusí zavést na správnou cestu. Kašpárek se v novinách dočetl o objevech Roberta Kocha, vědce v Berlíně navštíví a seznámí se s maličkými „zvířátečky,“ původci souchotin. Spolu s Kochem se pak vypraví šířit osvětu „lidu, do škol, do měst, prostých chat, jizbu lidem provětrat. Naučit je správně žíti, naučit je mléko píti, vzduch a slunce milovat.“ Třetí jednání se vrací do ševcovy chalupy: jeho žena již zemřela a stejně špatnou životosprávu, která ji stála život, se mastičkářka se snaží vnutit Dratvičkovi. Vstupuje však Kašpárek s doktorem, který ševce vyšetří a ordinuje mu vodu z pumpy k mytí, lesní vůni, tedy dostatek čerstvého vzduchu, dostatek mléka a vajec namísto kořalky, a čistotu bez prachu namísto prášků. V posledním jednání je Dratvička „jako vyměněn“: pije mléko, chodí na slunce a cvičí v Sokole. Když to vidí Bacilínek, zoufá si a páchá sebevraždu, následován svou chotí i Jedubabou.

Drimlova hra měla premiéru 16. srpna 1922 na výstavě sociální péče o mládež v Brně, již Driml spolupořádal, a příštího roku vyšla tiskem nákladem časopisu Loutkář Jindřicha Veselého v Chocni. Nemohla chybět ani na navazujících výstavách v Olomouci, Ostravě a Uherském Hradišti. Výnos ministerstva veřejného zdravotnictví z r. 1923 hru – a další Drimlova díla – doporučil využít “jako pomůcky účinné propagace hygieny.“ Bacilínek  tak získal i oficiální záruku státu. Hra vyšla po druhé r. 1925 a byla postupně  přeložena do slovenštiny, němčiny, srbštiny či holandštiny. Srbsky vyšla i ve vydání pro nevidomé. V Československu ji uvedly desítky, ne-li stovky scén: kromě souborů sokolských, školních či vojenských, skupin Červeného kříže a dorostu ČSČK i místních odborů Ochrany matek a dětí Bacilínka inscenovalo r. 1935 Loutkové divadlo Umělecké výchovy na Vinohradech v režii Jana Malíka (1904-1980), r. 1937 olomoucká Kašpárkova říše nebo od r. 1938 brněnské Divadelní studio Antonína Turka. Roku 1929 jej uvedlo pražské Divadlo mládeže při Legii mladých Červeného kříže v režii Miloslava Jareše (1903-1980) jako hru pro živé herce.

Inscenace sokolského loutkového souboru v Kroměříži, 1926.  Loutkář 12/6 (1926), 122

Ochotnická a poloprofesionální divadla hru uváděla i v letech nacistické okupace: kromě Turkova studia v Brně ji mělo v repertoáru pražské Divadlo Anduly Sedláčkové, amatérské Divadlo malých v Roudnici nad Labem (1944) a řada dalších. V létě 1944 sehrály Bacilínka v německém překladu dívky z tuberkulózního útulku v terezínském ghettu (Kinder Erholungsheim Südstrasse 1) pod vedením lékaře Arnošta Podvince (1900-1948). Většina hereček tohoto Bacilínka se příštího léta nedočkala. Ze hry se dochoval jen prolog, podle nějž hru, zbásněnou Drimlem, další lékař (A. Podvinec) náležitě zaměřil „na naši současnou situaci.“

Vít Skála, Bacilínek (Bacilínek: Pohádka (Praha: Vojtěch Šeba, 1930)

Ani po válce zájem o Bacilínka nepolevil: roku 1947 jej uvedla loutková scéna Ústředního domu armády ve prospěch postižených povodněmi a od r. 1950 navázal Jan Malík na své předválečné inscenace v Ústředním loutkovém divadle v Praze (premiéra 25. 6. 1950). Scénu představení navrhl Vojtěch Cinybulk (1915-1994). Od r. 1951 hru inscenovali i olomoučtí loutkáři na Nové loutkové scéně Parku kultury a oddechu. Původní loutky Bacilínka, Bacilínky a Mouchy, tedy postav běžně na trhu nedostupných, navrhl r. 1923 šéf výpravy pražského Národního divadla, malíř Karel Štapfer (1863-1930) a jeho kresby inspirovaly řadu pozdějších marionet: jak však Malík ukázal r. 1934, invenci loutkářů nijak nesvazovaly. Malíkova inscenace let 50. používala, stejně jako většina představení ÚLD, spodem pohybované javajky. Problém rozměrů Bacilínka, snadno řešitelný ve filmové animaci – Bacilínek je pouhým okem neviditelný, ale zároveň přítomný na jevišti – řešili loutkáři různě: loutka byla menší, než ostatní, ale ne natolik, aby s nimi nemohla komunikovat. Driml doporučil orámovat ji kruhovým světlem na stěně, jako v mikroskopu, zatímco Malík zobrazil změnu velikosti kombinací loutky s projekcemi a barevně prosvícenými rekvizitami.

Karel Štapfer, návrhy Bacilínka, Bacilínky a Mouchy, Loutkář VII/7 (1923).

Během půl století vývoje československé společnosti i proměn zdravotní výchovy prošla Drimlova „loutková tragikomedie“ řadou změn. O úpravách jednotlivých inscenátorů víme jen málo. Již ve třetím vydání (dle tiráže „druhém přepracovaném“) z roku 1929 provedl drobné úpravy sám Driml a doplnil ji rovněž o vlastní přednášku pro školní mládež „Váš největší nepřítel: tuberkulosa.“ O to zásadněji děj přepracovali Jindřich Veselý (1885-1939) a později režisér významných předválečných i poválečných inscenací Bacilínka Jan Malík.

Spiritus movens českého loutkového divadla Jindřich Veselý vydal Bacilínka prózou s veršovanými dialogy. Kniha vyšla s ilustracemi malířů a loutkářů Víta Skály (1883-1967) a Oty Bubeníčka (1871-1962) roku 1930 v pražském nakladatelství Vojtěcha Šeby jako pocta nedávno zesnulému Drimlovi. Do příběhu Bacilínka Veselý vložil pasáže z dalších Drimlových her (Jarka a Věrka, věnovaná propagaci spoření, Milión o životním pojištění, Čarodějka Špindimůra nebo texty propagující Pilnáčkovo mýdlo) a jeho osvětové slogany, vyprávění o jeho osvětovém úsilí i obsahy jeho filmů, kapitoly z dějin zdravotnictví a hygieny „pro starší dítky“ i stručné dějiny českého loutkářství. Driml je i postavou knihy na místě Roberta Kocha.

Vojtěch Cinybulk, frontispis k Karel Driml, Jan Malík, Bacilínek : Veselá tragedie pro malé i velké o zdraví a o nemoci (Praha: Umění lidu, 1950)

Již roku 1935 Jan Malík uvedl vedle samotného Bacilínka do děje i bakterie záškrtu, tyfu, chřipky i neštovic, zdůraznil osvětové vyznění několika rozmluv dodatečnými verši a doplnil optimistické čtyřverší na konci hry. V roce 1950 vydal novou verzi hry v edici Moderní loutková scéna. Stejně jako Veselý nahradil berlínského Kocha pražským Drimlem a doplnil mezihry s komentářem vypravěče. V drobných textových změnách se pak odrazila – ač pro některé kritiky nedostatečně – nová kulturní atmosféra přelomu 40. a 50. let. Postava Belzebuba zcela ztrácí náboženské pozadí, Kašpárek se o lékařských objevech dozvídá z neurčených novin spíše než z „Političky“ a lékaři se představuje slovy „Kašpárek jsem, Pionýrek!“ Rozmluva mezi Kašpárkem a Dratvičkou ve 2. obrazu, kde švec vysvětluje, proč se obracel k mastičkářce, vynechává dvouverší „Kdepak dochtor, milý brachu, na to máme málo prachů.“ Ve hře se odráží i aktuální téma dodávek mléka: lékařovu předpisu „hodně mlíčka“ Dratvička oponuje s tím, že kráva málo dojí: pak však přiznává, že „tak zlé to zase není. Víte, u nás ve vsi zkrátka/ šetřím mléko pro prasátka.“ Dluhy mají vesničané v kořalně, ne jako r. 1929 „u žida“: po válce se Malíkovi tento výraz zřejmě zdál neúnosný. V „režijních a technických poznámkách“ v závěru vydání Malík doporučuje podobu loutek a scénické i zvukové inovace včetně projekcí, vycházející z jeho vlastní režijní praxe. Zároveň však podtrhuje i obsahové změny. „Dratvička je typem vesnického proletáře, který během hry dozrává do uvědomělosti, naproti tomu Škrholovi neuškodí, dostane-li tak trochu rysy rýpavého vesnického plkala a snad i reakčního kulaka.“

Pro některé kritiky počátku 50. let nebyla Malíkova úprava zdaleka dostatečná. Ostrá debata proběhla na

Bacilínka, marioneta neznámého autora podle Štapferova návrhu, Morava, 20.-30. léta 20. století. Sbírka Moravského zemského muzea v Brně.

diskusním večeru po představení v Ústředním loutkovém divadle v roce 1950. Velmi tvrdě reagovala na vydání hry Vlasta Brychtová v kulturní příloze brněnských Lidových novin: Driml i Malík podle ní zcela ignorují sociální podmínky, z nichž se infekce rodí, a původ bídy i nemoci hledají s „buržoasní licoměrností“ v nevzdělanosti a alkoholismu. Mladým divákům představují vesnici, která „se začíná pronikavě měnit, v době, kdy buržoasií záměrně odpíraná kultura nachází cestu k vesnici“ jako svět prosáklý pověrami, svět ignorantů a opilců, „dosud plný hříchu.“ Nepříliš spravedlivě Brychtová napadá i postavy Jedubaby a Belzebuba, čarování a zaklínání (která u Drimla reprezentují vědu v žánru pohádky) i „hrůzostrašné“ scény, děsící malého diváka. (Malík v komentáři ke hře zdůraznil, že Bacilínek i jeho žena musí zůstat zápornými typy, „ovšem – nic strašidelného, jako vůbec ve hře nesmí se objevit děsivý přízvuk nebo výjev.“ ) V prosinci 1950 se hry v Lidových novinách zastal Erik Kolár (1906-1976): uznal, že sociální příčiny tuberkulosy hra pomíjí, ocenil ale trvalý význam Bacilínka v boji o zdravý způsob života, zobrazení současného prostředí, vědy a vědce v loutkovém divadle i místo Malíkových inscenací ve vytváření nového divadla 20. století. Kolár doporučil v diskusi pokračovat: nakolik však Bacilínek tématem neshod a kontroverzí zůstal, nevíme.

V Ústředním loutkovém divadle se hra hrála nejméně do poloviny 50. let; počátkem let 60. byla stále na repertoáru amatérských scén. Inscenovala však Bacilínka divadla i později a pokud ano, nakolik se debaty let 50. promítly do podoby představení? Našim čtenářům budeme vděčni za jejich vzpomínky na Bacilínka, ať z jakékoli doby.

Šimon Krýsl

Kašpárek a dr. Koch v blíže neurčeném představení Bacilínka. Karel Driml, “Puppet Plays Teach Health to Czechoslovak Children,” The Nation’s Health 7/6 (1923), 464-465, 464

Vít Skála, Bacilínek a Bacilínka (Bacilínek: Pohádka (Praha: Vojtěch Šeba, 1930)