Předmět měsíce: únor 2021

{:cs}{:cs}

Altest pro zkoušky alkoholu v dechu, Sklárny Kavalier, 1. polovina 80. let, 11,5 x 12,5 x 4,5 cm. Zdravotnické muzeum NLK, P 917. Foto Veronika Löblová.

Předmět měsíce: únor 2021 
Altest 

Na oslavu všech, kdo zvládli suchý únor i v době koronaviru

V letech mezi světovými válkami posílilo jak v Evropě, tak v Americe abstinenční hnutí. Československý abstinentní svaz (před rokem 1918 Zemský spolek proti alkoholismu) i další spolky věnující se zdravotnické osvětě, včetně Červeného kříže a Masarykovy ligy proti tuberkulose, přesvědčovaly mládež i dospělé o výhodách střízlivosti, zřizovaly poradny a léčebny a usilovaly o změnu zákonů. Problém řízení v opilosti se však do ohniska zájmu protialkoholní kampaně dostával jen postupně. Výchova ke střízlivosti se týkala řidičů stejně jako všech ostatních.

Zákaz řídit pod vlivem alkoholu motorové vozidlo se v československém právu objevil až v tzv. „automobilovém zákonu“ č. 81 z 26. 3. 1935. Zákon udával, že „osoby, jichž rozpoznávací nebo ovládací schopnost jest podstatně snížena, zejména únavou nebo působením lihových nápojů, nesmějí motorové vozidlo říditi,“ nestanovil však ani kritéria pro stanovení snížených schopností, ani povinnost podřídit se testování, ani sankce. Přes úsilí lékařů a právníků 30. i 40. let zůstala obdobná formulace i v pozdějších úpravách: ve vyhlášce ministerstva národní bezpečnosti 196/1953 Ú. l. o provozu na silnicích či vyhlášce ministerstva dopravy 145/1958 Sb. o podmínkách provozu vozidel na silnicích. Podobně pozdní a neúčinná opatření známe i z jiných zemí. Zákazy z r. 1910 (stát New York) či 1925 (Velká Británie) se týkaly jen viditelně opilých. Důvodem mohlo být úsilí abstinentních organizací i politiků před válkou řešit hrozbu alkoholismu radikálně (včetně americké prohibice), různě rychlý rozvoj automobilové dopravy, ale především absence průkazných, rychlých a jednoduchých metod testování požití alkoholu.

První testy pro zjištění množství alkoholu v krvi se objevily již koncem 19. století, obtížnější však bylo prokázat souvislost mezi hladinou alkoholu a způsobilostí k řízení vozidla. V roce 1922 zavedl Erik M. P. Widmark (1889-1945) laboratorní zkoušku ke stanovení procenta alkoholu v minimálním množství krve. Widmarkova zkouška se používá dodnes, těžko ji však mohl provádět laik přímo na silnici. Přesto r. 1934 zavedlo Švédsko jako první země povinnost osoby podezřelé z řízení pod vlivem podrobit se krevnímu testu; Norsko (1938) a Švédsko (1941) určily hladinu alkoholu v krvi, s níž je řízení nezákonné (0, 5 a 0, 8 ‰), následovala je např. americká Indiana s 1, 5 ‰.  V roce 1930 určili Göran Liljestrand (1886-1968) a Paul Linde, že obsah alkoholu ve dvou litrech vydechovaného vzduchu zhruba odpovídá obsahu v 1 ml krve a umožnili tak neinvazivní testování řidičů.

Přístroje k odhadnutí krevní hladiny alkoholu z podílu alkoholových par v dechu navrhli Emil Bogen (1896-1962) a William D. McNally (1882-1961) již r. 1927. V policejní praxi našel  uplatnění drunkometer (opiloměr) amerického biochemika Rolly Neila Hargera (1890-1983) z r. 1931: alkohol ve vydechovaném vzduchu tu odbarvuje fialový roztok hypermanganu v kyselině sírové. Hargerův přístroj používaly v 50. letech i československé laboratoře a policejní i drážní útvary jako doplnění a kontrolu krevních zkoušek. Na rozdíl od testů krve mohl přístroj používat i poučený laik: souprava však byla velká, těžká a drahá a manipulace s větším množstvím kyseliny sírové ohrožovala oděvy i zdraví laborantů.

V roce 1953 vyvinula německá firma Dräger jednoduchý trubičkový test ke zjištění přítomnosti a přibližné hladiny alkoholu ve vydechovaném vzduchu. Výzkum, jehož zprvu vedlejším výsledkem byl Alcotest, se týkal stanovení toxických látek ve vzduchu. Vybrané chemikálie reagovaly výraznou změnou barvy na přítomnost plynů a výparů organických rozpouštědel. Ukázalo se, že roztok dvojchromanu draselného v kyselině sírové mění barvu v přítomnosti etanolových par. Etanol se oxiduje na kyselinu octovou a redukuje žlutý dvojchroman na zelený síran chromitý. Použití souprav bylo jednoduché a výsledek zřejmý a pro řidiče pochopitelný. Vedle NSR  je používali policisté i ve Švédsku nebo Velké Británii.

Země východní Evropy začaly s výrobou trubičkových testů na konci 50. let: v NDR vznikl Alcolor (VEB Laborchemie Apolda), přidaly se i podniky v Polsku a Československu. Národní podnik Laboratorní potřeby tento „průkazník“ vyráběl pod názvem Detalcol (detalkol): r. 1959 jej testovala pražská Laboratoř pro toxikologii a soudní chemii prof. Karla Kácla (1900-1986) i katedra soudního lékařství hradecké lékařské fakulty pod vedením doc. Jiřího Berana (1917-1993). Řidič dýchá přes skleněnou trubičku do balonku normovaného objemu, trubička je naplněna zrnky silikagelu, obalenými v roztoku dvojchromanu draselného a kyseliny sírové, na krajích oddělených skelnou vatou. Rozsah změny zbarvení ukazuje koncentraci alkoholu odpovídající krevní hladině od 0,4 ‰.

V průběhu 60. let se změnily i zákonné podmínky pro jízdu pod vlivem alkoholu v Československu. Vyhláška  ministerstva vnitra 141/1960 Sb. o pravidlech silničního provozu zakázala požívat alkoholické nápoje před jízdou a během jízdy a stanovila povinnost podrobit se zkoušce,

Altest, Sklárny Kavalier, 1988- 1989

ponechávala však volnost výkladu, jaká spotřeba sníží způsobilost řidiče a nestanovila sankce. Následující vyhláška 80/1966 Sb. nařídila dechovou zkoušku (tedy právě Detalcol) a při pozitivním výsledku vyšetření a odběr krve, sankcí bylo zadržení a případně odnětí řidičského průkazu. Výroby testu se v 60. letech ujaly Sklárny Kavalier ve Voticích. Detalcol byl zpočátku určen především pro policii, dráhy a průmyslové podniky, ale počátkem 70. let se výjimečně objevil i v drogeriích. Část produkce byla určena pro export. V roce 1970 byla stanovena limitní hodnota alkoholu v krvi na 0,8 ‰. Na trubičce Detalcolu následně přibyla stupnice se středovou ryskou pro vyznačení této hladiny. V první polovině 80. let sklárny změnily název přístroje na Altest a pod tímto jménem jej vyráběly až do r. 2008.

Test alkoholu v dechu Tejas, 2014

Vývoj přístrojů pro zjištění alkoholu v těle ovšem testovacími trubičkami neskončil. Již v 50. letech se objevily přesnější  a specifičtější krevní zkoušky pomocí měření oxidaci alkoholu enzymy a později pomocí plynové chromatografie. R. 1954 vyvinul Robert Borkenstein (1912-2002) breathalyser, jenž měřil změnu zbarvení roztoku dvojchromanu pomocí fotočlánku a zobrazoval hodnoty koncentrace alkoholu v dechu.  (V Československu byl v polovině 60. let k dispozici jeden tento přístroj.) Současné přístroje zjišťují pohlcování infračervených paprsků molekulami etanolu nebo proud vznikající při oxidaci alkoholu v palivovém článku. Výsledky dechové zkoušky těmito metodami od r. 2009 i v České republice prokazují požití alkoholu. Pomocí Altestu a jeho nástupců si však i dnes řidiči sami ověří, zda mohou po včerejším večírku usednout za volant.

Tím spíš v březnu.