Chirurgický kauter, železo a lakované dřevo, Rakousko, 18. století. Zdravotnické muzeum NLK, sbírka Akologického kabinetu, A 234. Foto Tereza Vobecká
Předmět měsíce: červen 2022
Kauter k vypalování ran i morových hlíz
Z výstavy Morové rány 1521- 2021 ve Zdravotnickém muzeu NLK
Quae medicamenta non sanant, ferrum sanat. Quae ferrum non sanat, ignis sanat. Quae vero ignis non sanat, insanabilia reputari oportet.
Co léky nezhojí, zhojí železo [nůž]; co železo nezhojí, oheň zhojí; co však oheň nezhojí, nutno považovati za nezhojitelné.
Hippokrates, poslední aforismus (7.87), překlad Ondřeje Schrutze
Hans Wechtlin, kauterizace, dřevořez, počátek 16. století. Vydáno v Hans Gersdorff, Feldtbuch der Wundtarzney (Strassbourg: H. Schott, 1530). Wellcome Collection
V době morových epidemií v Evropě byla praktická péče o nemocné často v rukou chirurga. Ranhojiči se zaměřovali na vnější projevy moru, hlízy či bubony, tedy otoky mízních uzlin, a karbunkly (uhláky), podobné puchýřům, ale se zčernalou, odumřelou tkání vespodu. U některých nemocných se objevily jen hlízy, jindy jen uhláky, jindy obojí. Hlízy byly chápány jako cesta, jíž se tělo zbavuje „morového jedu.“ Úkolem chirurga tedy nebylo je odstranit jako jiné vředy, ale pomoci jim „vyzrát“, uspíšit jejich vývoj k prasknutí, přeměně jedu v hnis a jeho odvedení. Bubony se změkčovaly obklady, a pokud se samy nevyprázdnily a nehojily, měl je chirurg otevřít pušťadlem, nožem, žíravou látkou, horkým popelem či žhavým železem. Umožnil tak hnisu volně odtéci a předešel vstupu morového jedu do žil a otravě krve.
Kauter (žehadlo) s dřevěnou rukojetí byl znám již v antice jako nástroj k zastavení krvácení, odstranění křečových žil, vysušení zánětlivých ložisek a vředů i vypalování nádorů. Morovou hlízu otevřel, odstranil i vyčistil. Kauterizace měla zastavit šíření otravy v těle a pro hippokratovskou medicínu byla i posledním východiskem v léčbě vnitřních chorob. Celsus (25 př. o.l.- 50 o.l.) i Pavel z Aeginy (7. století) přikládali kauter k hlavě při léčbě epilepsie, arabští lékaři v 9.- 10. století doporučovali lehký dotek žhavého železa pod klíčními kostmi k léčbě dýchacích obtíží. K léčbě mrtvice přikládal Johannes Scultetus (1595-1645) kauter do týla, jiní lékaři a chirurgové mezi první a druhý krční obratel, Domenico Mistichelli (1675-1715) na chodidla.
Středověká válečná chirurgie dávala přednost kauterizaci i před šitím ran. Ambroise Paré (1510-1590) poukázal na nadměrné trauma, které způsobuje, a navrhl novou techniku šití ran se svorkou, silnou dvojitou nití a pelotou vloženou pod uzel v ráně: ještě v 18. století však panovaly obavy z poškození cévy příliš těsným stehem a sekundární infekce ze šicího materiálu. V polovině 19. století se objevily kautery plynové a elektrické, ale železné kautery jsou doloženy v chirurgii nejméně do 70. let, drobnější kautery k zastavení krvácení po operaci hemoroidů ještě kolem roku 1900.
Ve své mnohokrát vydané příručce (1731) vysvětlil chirurg Lorenz Heister (1683-1758), jak rozeznat morovou hlízu a vřed či uhlák (bubones a carbunculos) od jiných vředů a novotvarů. Hlízy překrýval náplastí jako emplastrum diachylon z olověného klejtu (bělokruše) a vepřového sádla, nebo náplastí z galbana (ločidla) a carany, pryskyřic dovážených z Asie a z Ameriky, s dehtem a heřmánkem; natíral je i kváskem a přikládal v popeli pečenou cibuli, smíšenou s theriakem a máslem, nebo chléb svařený v mléce. Jan Jesenský (1566-1621) v Radě proti moru (Adversus pestem consilium, 1614) doporučil obklad z křenu sypaného solí, další recepty obsahovaly sušené ropuchy či holubince a jiné výkaly. Karbunkl, uváznutí a nashromáždění krve infikované morovým jedem, bylo zapotřebí rovnou otevřít či vypálit a vyčistit. Pokud tkáň odumřela, neměla by být ani kauterizace příliš bolestivá a mnozí se jí zastávali: Nathaniel Hodges (1629–1688) za londýnského moru neznal lepší metodu léčby. Heister si však byl vědom, že použití žhavého železa je sotva kdy bezbolestné a „ pacienti je nesnášejí snadno.“ Po otevření či vypálení se vředy opět natíraly hojivými balzámy, jako byl peruánský balzám či balsamus arcei ze směsi pryskyřic, kozího loje a sádla.
Kautery byly vyráběny ze železa, které je dobrým vodičem tepla, s dřevěnou rukojetí chránící ruku ranhojiče. Nejčastěji byly válcového či kulovitého tvaru. Zleva kauter s hlavicí ve tvaru trojbokého hranolu podle J. N. Rusta (1775-1840) a běžnější kautery různé velikosti pro různé zákroky z 18. století. Zdravotnické muzeum NLK, sbírka Akologického kabinetu, A 236, A 259, A 234