28. říjen 1918 v deníku prof. Vladimíra Bergauera
Vznik Československé republiky se různým způsobem promítl do každodenního života obyvatel Čech a Moravy. Ve sbírce Zdravotnického muzea NLK se dochoval studentský deník Vladimíra Bergauera (1898-1942), později docenta obecné biologie na české lékařské fakultě v Praze, ředitele Čs. ústavu pro národní eugeniku a za okupace odbojového pracovníka, popraveného nacisty v Mauthausenu, z let 1914-1922. Středoškolské a vysokoškolské lásky a rozchody, přátelství a spory se tu setkávají a protínají s událostmi maloměstské i světové politiky, divadlo s vojenským cvičením a trvalou hrozbou odchodu do války, tanec, četba a malování se studiem a prvními zážitky z vědecké práce. Dva sešity deníku byly nalezeny r. 1945 v nábytku zabaveném prof. Bergauerovi při zatčení a gestapem uloženém v obchodním domě ve Vodičkově ulici k odprodeji členům nacistické strany.
Vladimír Bergauer maturoval na gymnáziu v Písku 2. července 1917 a od října studoval v Praze. Do Písku se však stále vracel: za rodiči, sourozenci a přáteli, za divadlem i hudbou. Bergauer byl schopný klavírista a zpěvák, fotografoval, divadlu se věnoval jak v kruhu přátel, tak v odboru krajinského spolku Prácheň pro Písek a okolí. Záznamy pro září a říjen 1918 začínají píseckou premiérou komedie Ladislava Nováka Duellanti (1913), kde Bergauer sehrál prvního „líbezníka,“ mladého advokáta Bohuše Tichého, který usiluje o ruku statkářovy dcery Růženky. Počátkem října přerušila universitní výuku epidemie španělské chřipky, jíž onemocněla i jeho spolužačka Zdena. Spolu s otcem, píseckým lékárníkem Juliem Bergauerem (1860-1923) a třemi bývalými spolužáky se vrátil do Písku.
14. října 1918 uspořádala Ústřední socialistická rada, v níž se spojili zástupci sociálně demokratické a národně demokratické strany, generální stávku na protest proti vývozu potravin a uhlí z českých zemí. Od vyhlášení samostatnosti, kterým měla stávka vyvrcholit, rada nakonec upustila. Redaktor Českého Slova a národně socialistický aktivista František Hanzlíček (1870-1941) si byl jist, že nezávislost v Praze právě vyhlašují a v plamenném projevu z balkonu radnice je následoval. Občané Písku strhávali prapory, obrazy císaře i velkého orla z budovy okresního hejtmanství; byl ustaven Národní výbor a zvěrolékař Josef Soukup (1897-) vysadil v městském sadu tři slovanské lípy, slavilo se v hotelu U Dvořáčka. Následujícího dne do Písku přijelo 350 vojáků 92. pěšího pluku z Chomutova (podle jiných pramenů z Chebu) se strojními puškami. Hanzlíček, Soukup, pěšák Václav Hála (později inženýr, 1897-1900) a dalších civilisté i vojáci písecké posádky byli zatčeni a umístěni do vazby krajského soudu v Písku. Propuštěni byli až po 28. říjnu. Zrod republiky oslavil Bergauer spolu se spolužákem (Tomášem) Soukupem (1896-, později právník, rada ministerstva zemědělství a předseda Práchně) a bratrem Jiřím (nar. 1903, později třetím farmaceutem v rodové linii) na návštěvě u spolužáka Aloise Svobody – později rovněž lékaře – ve Volyni, který se vrátil z vojenské služby, jak jinak než „flámem.“ Po návratu do Písku, ač oslavy neskončily, se přidal k sokolským hlídkám Národního Výboru na nádraží.
„Historické události“ se vrývají do každodenního života, ale jeho běh nezastaví. V následujících čtrnácti dnech politické nejistoty Karel Soukup (1900, spolužák a později státní zástupce) „chodí pilně se Zuzou“; přátelé se scházejí a páry rozcházejí. Počátkem listopadu odjíždí Zuza, tehdy Bergauerova přítelkyně, na tábor lidu na Bílé hoře: právě při návratu z této manifestace byl na Staroměstském náměstí stržen známý mariánský sloup. A velké i malé příběhy pokračují.
K osobnosti i deníku Vladimíra Bergauera, jehož 120. výročí narození jsme si připomněli v září tohoto roku, se na těchto stránkách chceme i nadále vracet.