Mosazný irigátor podle Éguisiera, kolem 1880
Výplachové a klystýrové stříkačky byly popsány již ve starověku. Využívaly se jak při zácpě a nevolnosti, tak pro výplachy pohlavních a močových cest, čištění ran nebo odstranění cizích předmětů. Od 17. století klystýry i výplachy aplikovali pacienti především sami sobě. Z počátku 17. století pochází i první doklady vaginálních výplachů jako prevence početí.
Kolem r. 1830, francouzský chirurg J. Leroy d’Etiolles (1798-1860) zavedl zdokonalenou klystýrovou pumpu (clysopompe) s hadičkou o délce 1 metru, která nasála tekutinu z nádoby a opět ji uvolnila pomocí pístu či gumového balonku s kuličkovým ventilem. V Praze ji r. 1864 doporučuje Johann Säxinger (1833-1897), tehdy sekundář ženského oddělení všeobecné nemocnice, ke zjištění krvácení při karcinomu dělohy. Kapesní vaginální pumpičky obdobné konstrukce vyráběl 60. letech pařížský Maison Darbo: jeho design převzala i pražská továrna Josefa Manga.
Přenosný a snadno ovladatelný irigátor „Éguisier,“ původně určený pro léčbu ženských infekcí, se v polovině 19. století stal jednou z nejběžnějších metod antikoncepce. Našel však využití i jako klystýr, v urologii i pro výplach uší nebo dutin.
Aby zabránila početí, měla žena vyplachovat jak před souloží, tak po ní. Přístroj se plnil vlažnou vodou nebo roztokem spermicidních látek, jako je ocet, kyselina vinná, borax, sublimát (chlorid rtuťnatý) nebo bílá skalice. V mosazném válci se pohybuje píst. Ve svrchní části nádoby je pružina ovládaná klikou. Na počátku spočívá píst na dně přístroje, ten je naplněn vodou a natažení pružiny vynese ponořenou desku pístu do svrchní části válce. Po otevření kohoutku vypustí povolení pružiny proud vody do gumové hadičky, zakončené kanylou.
Původní patent přihlásil technik a výrobce kýlních pásů Francois Libault: lékařské veřejnosti jej však r. 1843 představil pařížský porodník a gynekolog Maurice Éguisier (1813-1851) a irigátor nadále nesl jeho jméno. Prvním výrobcem mosazných irigátorů byl Jean-Baptiste Charbonnier (Paris), později přibyly další materiály (cín, porcelán) i další firmy v Paříži, Lyonu a Bordeaux. Existovaly menší, „cestovní“ či „kapesní“ válce na 375 ml, větší na 500 ml a 1 l, ale i velké, až čtyřlitrové přístroje. Irigátory francouzské výroby se rozšířily po celé Evropě a z trhu postupně zmizely až kolem roku 1910. Ještě počátkem 20. století se objevovaly i v populární kultuře, především ve Francii.
Litrový přístroj ve sbírce Zdravotnického muzea vyrobila pařížská dílna Léona Cherfilse kolem roku 1880. Do sbírek jej věnoval r. 1935, krátce po založení muzea, pražský zubní lékař Jan Hlávka (1892-1956).
Rainal Frères. Catalogue général. Paris, 1825-1925. [Paris : Impr. Maréchal], 1925, http://www.biusante.parisdescartes.fr/histmed/medica/cote?extaphpin008
Pro další informace srov. Cécile Raynal, „L’irrigateur du docteur Éguisier,“ Revue d’histoire de la pharmacie, 90/336 (2002), 577-598, a dále např. stránky vídeňského Museum für Verhütung und Schwangerschaftsabruch.
Irigátor podle Éguisiera, kolem 1880. Sbírka Zdravotnického muzea NLK, inv. č. N 901. Foto Klára Mašková.