Větší polovina bezoáru – bezoárového kamene, tzv. tricholithu pocházející pravděpodobně z bachoru dospělého hovězího dobytčete (vnější pohled). P 60, v 70 mm. Zdravotnické muzeum NLK, farmaceutická sbírka, PH 560

Předmět měsíce: září 2019

Bezoárový kámen (tricholithos)

Koza bezoárová, jíž dal bezoár i jméno. Ve středověku byla hlavním zdrojem bezoárového kamene. Wikimedia Commons
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f6/Bezoarziege.jpg

Bezoár se utváří v dutých orgánech trávicí soustavy přežvýkavců, výjimečně i lidí, většinou v žaludku, ale i ve střevech, konečníku nebo jícnu.  Z vnitřností se získával vytahováním. Původ pojmu se odvozuje z perského slova pád-zahr (پادزهر), znamenajícího protilátku, ochranu proti jedu.

Útvar od velikosti křepelčího vejce po exemplář o váze třeba až 2,5 kilogramu vzniká postupným hromaděním a stlačováním nestrávených zbytků potravy nebo materiálů spolykaných společně s potravou, jež se posléze mineralizují a pohybem žaludeční stěny zaoblí a ztvrdnou do více či méně hladkého tvaru. Bezoáry jsou v podstatě dokonalé konkrementy. Zabarvení osciluje od citronově žluté, žluto-zelené, hnědavé po tmavě hnědou (bezoár ve sbírkách ZM NLK) až antracitově šedou.

Bezoár se zlatým prstencem a španělským nápisem „PEDRA . BESOHAR . FINISSIMA . PESA . OCHO . ONCAS“ (Nejušlechtilejší bezoárový kámen o váze osmi uncí). Kunsthistorisches Museum Wien, Kunstkammer, inv. č. 958, www.khm.at/de/object/1aef8e81f5/

Bezoáry rozděluje současná lékařská věda dle zdrojového materiálu na několik základních typů:

Fytobezoáry tvořené z nerozpustných rostlinných vláken (např. kokosových ořechů, fíků, pomerančů, jablek, celeru, luštěnin, zelí, brambor, sušených švestek, rozinek, pórku, ale třeba i brokolice). Diospyrobezoáry, jejichž příčinou je nadměrná konzumace ne zcela zralých plodů, např. kaki. Taniny obsažené v plodech se ve spojitosti se žaludečními šťávami srážejí v lepkavou hmotu a vytvářejí konkrement. Trichobezoáry, formované z vlasů propletených vlákninou, jako jsou útržky bavlny, nití, provázků, zvířecích chlupů i s kousky plastických hmot. Jejich výskyt u lidí nejčastěji souvisí s duševní poruchou. Farmakobezoáry, vznikající následkem působení některých léčiv, např. v žaludku pacientů při dlouhodobém užívání aspirinu. Ostatní bezoáry mají za základ třeba spolykanou pryskyřici (šelak), kameny, oblázky, písek i jiné předměty.

Bezoáru obecně se přisuzovala magická až mýtická moc. Věřilo se například, že roztlučený na prášek nebo ponořený do kapaliny účinkuje jako lék při otravách všeho druhu, že působí proti nespavosti, nevolnosti, bolestem, poruchám trávení či epilepsii a že ochraňuje i proti zlým duchům.

Bezoáry z klenotnice rodu Wittelsbachů, Schatzkammer der Münchner Residenz, München. Zdroj Wikimedia Commons https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Bezoar#/media/File: M%C3%BCnchner_Residenz,_Schatzkammer,_Bezoarsteine_02.jpg

Lékař přistupuje k otrávenému jedem a podává mu bezoár. Ilustrace z Hortus sanitatis [Strassburg: Johann Prüss, po 1497], Universitäts- und Landesbibliothek Darmstadt, http://tudigit.ulb.tu-darmstadt.de/show/inc-iv-201/0608

Již starověký římský filozof a přírodovědec Plinius Starší (23–79 n. l.), autor encyklopedických Přírodních historií (Naturalis historia), v nichž shrnuje řadu údajů mineralogické literatury starověku včetně magických vlastností kamenů, věřil, že některé kameny (drahokamy) mají léčebné účinky a že obzvláště diamanty působí účinně proti jedům jako antidotum. Ochranná funkce kamenů byla pak prostřednictvím arabské civilizace přenesena na středověký bezoár. Portugalští lékaři Garcia de Orta, Amatus Lusitanus, Cristobal Acosta a další jej uvedli do středověké lékařské literatury.

Vrcholu obliby dosáhl bezoár v období renesance, a to nejen jako léčivo. Bezoárový kámen či jeho části se tehdy doslova vyvažovaly zlatem. Ti nejbohatší si jej nechávali vsazovat do šperků či si z něj nechávali zhotovovat předměty denní potřeby.

Císař Rudolf II., známý svými obavami z otrávení, si z něj prý dal zhotovit celý pohár, alespoň podle slov dvorního lékaře Anselma Boetia de Boodta (1550-1632) původem z Brugg.

O tom, že bezoárový kámen byl považován za lék i v době barokní, svědčí jeho běžná přítomnost v léčivých příručkách, seznamech lékáren i geologicko-mineralogicko-botanických pojednáních 17. století. Jako solidní léčivý přípravek si své místo udržel až do konce 18. století: např. v oficiálním londýnském lékopisu – Pharmacopoeii – je uváděn soustavně od roku 1618 do jeho V. vydání z roku 1746.

Vezme-li se v úvahu biologický princip vzniku bezoáru (postupná kumulace nestravitelných zbytků potravy do jediné hmoty), lze dospět k závěru, že na jeho údajné schopnosti absorbovat jed a škodliviny z těla je alespoň trochu něco logického a pravdivého. Bezoár ze žaludku opice makaka se ještě dnes užívá v tradiční čínské medicíně, v Indii a Nepálu. K léčbě rozličných neduhů sloužívá také v Africe.

Nezpochybnitelné je terapeutické a apotropaické (ochranné) vnímání bezoárového kamene, jež bylo velmi rozšířené od starověkého Orientu až po vrcholné baroko, a tím i jeho zásadní postavení v dějinách medicíny.  Svým rozsahem bezoár předurčilo k tomu, že se stal rovněž významným pojmem v historii toxikologie.

Mgr. Michaela Lindová

Zdravotnické muzeum NLK, farmaceutická sbírka, PH 500: vnitřní pohled