Předmět měsíce: srpen 2019

 

Kameninová láhev na minerální vodu, s ouškem a vystouplým okrajem hrdla (typ E podle B. Brinkmanna), Mariánské Lázně, 1850-1870. Výška 28, spodní průměr 9 cm. Zdravotnické muzeum NLK, PH 498

Předmět měsíce: srpen 2019

Láhev na minerální vodu z Mariánských Lázní

Pro horké srpnové dny jsme vybrali nádobu k distribuci vody, zboží, které je základem života. Ani zájem o vodu jako léčebný prostředek, ani obliba lázní v moderní Evropě nezačíná: stačí si připomenout starořímské koupele a ústřední místo vody v antické medicíně. Rozvoz a prodej minerální vody je však jev nanejvýš moderní. V 16. a 17. století zájem o lázeňství a minerální vodu vzrostl. Čistota, tělesná a mravní, se stala prvořadou hodnotou a zůstala jí v různých podobách dodnes. Blahodárné účinky vody z konkrétních pramenů přitom poprvé odůvodnila věda.

Lázeňské pobyty byly oblíbené, ale pro většinu zájemců nedostupné, ať z důvodu vzdálenosti, nebo ceny. V r. 1581 vydal Jakob Dietrich (Tabernaemontanus, 1522-1590) knihu Neuw Wasserschatz (Nový poklad vod), v níž doporučil minerální vodu z hesenských pramenů v Selters rozvážet zájemcům v kameninových nádobách uzavřených kůží a voskem. Selterská voda byla exportována do Ruska, Skandinávie i Severní Ameriky. V menším rozsahu – zprvu po Chebsku, v polovině 17. století až do Prahy a Vídně – rozváželi v lahvích i minerálku ze Slatiny u Chebu. Vodotěsná kamenina, vypálená při vysoké teplotě a glazovaná solí, byla oproti sklu jak odolná, tak levná. Chebští cínaři zhotovovali na hrdle lahví závit k upevnění cínového uzávěru a láhve pak byly utěsněné voskem. První korkové zátky se objevily již r. 1725, šroubovací uzávěry však nahradily až v 70. letech 18. století.

Vodu z pramenů kolem Úšovic, pozdějších Mariánských Lázní, objevili mniši z premonstrátského kláštera v Teplé, kteří se z nich v 16. století pokoušeli získávat sůl. Tyto snahy nebyly úspěšné: dnešní Křížový i Ferdinandův pramen obsahuje především projímavý síran sodný (Glauberova či „tepelská“ sůl). Po dvojím požáru tepelského kláštera a morových epidemií 2. poloviny 17. století byly prameny téměř zapomenuty. Zájemci o léčbu se začali opět sjíždět do Teplé a okolí počátkem 18. století. Opat Raimund Wilfert (+ 1724) nechal na návrh klášterního lékaře Curtia upravit stezku k pramenům ze zámečku Hammerhof, v němž se nemocní mniši zotavovali, a vyčistit slaný (později Křížový) pramen. R. 1724 byla voda poprvé rozvážena do klášterů v Kladrubech a Plasech. Hlavním obchodním artiklem se však stala tepelská sůl, prodávaná jako projímadlo od 40. let. Stále populárnější lázeňská léčba probíhala především na místě.

Voda z Mariánských Lázní přichází na trh relativně pozdě, po r. 1800. Ještě v prvních letech století, během prvních lázeňských „sezón,“ se voda rozvážela především po okolí lázní. V roce 1818, kdy místo získalo status veřejných lázní, začal inspektor pramenů Wendelin Gradl (1787- 1825) z tepelského kláštera stáčet vodu z Křížového pramene do kameninových i skleněných (hyalitových) lahví a zřídil sklady ve Vídni a v Praze. V r. 1819 Franz Sartori (1782-1832) nadšeně doporučuje mariánskolázeňské prameny pro léčbu střevních a zažívacích neduhů a uvádí, že jejich voda je nejen srovnatelná s karlovarskou, ale „hodí se k rozesílání a je možné ji užívat i ve vzdálených krajích, což u karlovarského Vřídla možné není a ani být nemůže, neboť voda z Vřídla při rozesílání ztrácí Wärmestoff („teplík,“ látku, jež podle představ dobové chemie působí teplo), zodpovědný za silný účinek tohoto pramene.“ V roce 1818 bylo rozvezeno na 75.000 lahví, následujícího roku více než dvakrát tolik, do roku 1850 stoupl počet nádob na půl milionu. Již r. 1822 byla voda z Mariánských Lázní v nabídce 62 obchodníků ve 42 městech. V Praze nabízela vodu firma Augusta Biedermanna a Franze Kunerleho v domě U tří mečů v Celetné 4. Většinu nabídky tvořila voda z Křížového, později z Ferdinandova a částečně Lesního pramene, voda z dalších pramenů byla k dispozici na zvláštní objednávku. R. 1819 vyrostla u Křížového pramene stáčírna a distribuční kancelář (kolna na plnění, Füllschupfe). Nádoby byly zkoušeny naplněním vodou, plněny z pramene pomocí speciálních železných kleští, které obemkly hrdlo láhve, uzavírány a baleny do plátna. Korkové zátky, utěsněné smolou, byly překryté kusem kůže staženým provázkem a láhev zapečetěna. Od r. 1850 nahradily kůži vodotěsné cínové (staniolové) kapsle, které patentoval a v Norimberku vyráběl Louis Vetter (1816-1866).

Láhve na vodu zprvu dodávali hrnčíři z Kinsbergu (dnešního Hrozňatova), Chebu, Hatzenreuthu a Ernestgrünu, již r. 1820 však dal tepelský klášter přestavět vysokou pec ve Flaschenhütte (Sklářích) v těsné blízkosti lázní na hrnčířskou huť. Hlína se dovážela z Kinsbergu. Prvním nájemcem huti byl Johann Arnold z Hillscheidu v Porýní, tedy nejstarší německé oblasti produkce minerálních vod. Roku 1841 ji převzal kinsberský výrobce lahví Johann Michael Hart z lahvářské dynastie Hartů, která od r. 1730 zásobovala Františkovy Lázně a další západočeská zřídla a po jeho smrti r. 1861 jeho syn téhož jména. Huť byla zrušena a hlavní budova stržena v letech 1873-1874: ostatní budovy huti podlehly požáru ve 20. letech 20. století. V okolí zůstala řada pecí a během 19. století přibyly další (v Mostově, Bukovanech či Kieshofu na tepelském panství), v 70. letech však hliněné nádoby na minerální vodu i v Rakousku a Německu zcela vytlačily láhve skleněné.
Tvar mariánskolázeňských lahví odpovídá době jejich zavedení. Namísto starších baňatých, čtverhranných lahví známých z Porýní nebo z Františkových Lázní nastoupily v 19. století úzké, válcovité nádoby. Do kameninových lahví byla vtlačena pečeť tepelského kláštera s trojím parožím – z erbu zakladatele kláštera Hroznaty – a v opisu název „Marienbad.“ Na některých lahvích je vedle místa původu uvedena ještě iniciála hrnčíře.

Zájem sběratelů o láhve na minerální vodu vzrostl od 70. let 20. století. Koncem 70. let se v Německu uskutečnily první rozsáhlé výstavy těchto předmětů. V České republice jsou zastoupeny především v západočeských muzeích v městech s lázeňskou tradicí: v Mariánských a Františkových Lázních, v Bílině nebo Teplicích a Duchcově. V rámci farmaceutické a lázeňské sbírky Zdravotnického muzea NLK patří tyto nádoby k nejzajímavějším.

Celkový pohled na Mariánské Lázně, počátek 19. století. Podle kresby Václava Skalníka (1776-1861) ryl Jiří Döbler (1788-1845). Karl Joseph Heidler, Marienbad et ses différens moyens curatifs dans les maladies chroniques [Mariánské Lázně a jejich rozličné prostředky pro léčbu chronických nemocí] (Prague: Schoenfeld, 1828). NLK MA 4138

Historií nádob na západočeské – a jiné – minerální vody se zabýval především Bernd Brinkmann, pro další informace doporučujeme jeho „Zur Datierung von Mineralwasserflaschen aus Steinzeug,“ Keramos (Heft 98, Oktober 1982), 7-36; „Steinzeugflaschen für den Versand Egerländer Mineralbrunnen,“ in Karlsbad – Marienbad – Franzensbad: Das Egerländer Bäderdreieck von Weltruf, Aufsatzband zur Ausstellung (Stuttgart: Haus der Heimat des Landes Baden, 1992), 66-102; „Töpfer – „Flaschenmacher“-Tonwarenfabrikanten: Die Egerländer Flaschenfabrikantenfamilie Hart,“ Keramos (Heft 157, Juli 1997), 66-97 a dále Jaroslav Hladík, „Farmaceutické obaly,“ Jihočeský sborník příspěvků k dějinám farmacie 1980, 60-69; Martin Vyšohlíd, „Péče o zdraví v pozdním novověku v obraze archeologických pramenů: nálezy kameninových lahví na minerální vodu,“ Archeologie ve středních Čechách 18 (2014), 425–454. Bohaté textové i obrazové zdroje k historii Mariánských Lázní naleznete na www.hamelika.cz.

Franz Sartori, „Was nennt man in Marienbad den Kreuzbrunnen? Wo liegt er? [[Co je v Mariánských Lázních Křížový pramen? Kde leží?]  Erneuerte vaterländische Blätter für den  österreichischen Kaiserstaat 49 (19.6.1819), 193-195, ze Sartori, Taschenbuch für Marianerbads Curgäste oder vollständige Beschreibung dieses Cur-Ortes und seiner Umgebungen in topographischer, pittoresker, geschichtlicher, naturhistorischer und medizinischer Hinsicht [Průvodce pro lázeňské hosty v Mariánských Lázních, aneb úplný popis tohoto lázeňského místa a jeho okolí s ohledem na topografii, vzhled, dějiny, přírodní historii a lékařství]  (Wien, Prag und Karlsbad: Haas, 1819)