Tahač kulí podle Garengeota, 18. století, Zdravotnické muzeum NLK, N 199. Foto Veronika Löblová.
Tahač kulí podle Garengeota, první polovina 18. století
Rychlost a průraznost nábojů vystřelených z dálkových zbraní v průběhu staletí rostla. K vytažení jednoduchého šípového hrotu obvykle stačily prsty, ústa nebo kovářské kleště, pronikl-li hrot hluboko do kosti, bylo třeba uvolnit jej vrtákem či dlátkem. Starověké a středověké autority popisují speciální nástroje i postupy k vynětí hluboko vražených hrotů opatřených zpětnými háčky. K uvolnění hrotu mohly posloužit i nástroje určené k extrakci zubů. V 7. století doporučoval Pavel z Aeginy bronzové sondy k nalezení hrotu a určení jeho tvaru: kovová pátradla byla však používána již dříve a samozřejmě i později.
Řadu rozmanitých nástrojů k nalezení a vynětí kulek vyvinuli chirurgové v 16.- 18. století, tedy v období rozvoje střelných zbraní. Náboje, ležící mělko v tkáni, vytahoval chirurg pomocí pinzet či kleští. Ambroise Paré (1510-1550) popisuje různé klešťové tahače, které nazývá zobáky (rostrum) a jednotlivé typy označuje názvy ptáků: krátký „havraní zobák“ a zahnutý „jeřábí zobák“ s příčně ozubenými čelistmi nebo rovný „kachní zobák“ s prstencem, který drží čelisti stažené po zachycení kulky. „Husí zobák,“ jehož krátké kulaté čelisti kulku těsně obemknou, navrhl boloňský ranhojič Bartholomeo Maggi (1516-1552). Rytiny těchto nástrojů nalezneme ještě v chirurgické příručce Lorenze Heistera (1673-1758) z poloviny 18. století.
Rané střelné zbraně vystřelovaly olověné kulky relativně malou rychlostí (300 m/s při opuštění hlavně): náboje se odrážely a měnily směr, často s sebou nesly útržky šatu či zbroje a jiné nečistoty. Chirurg je tedy musel v těle především nalézt – naslepo, bez rentgenu a s minimálním otevřením těla – a následně vytáhnout; pokud měkká olověná kulka uvízla v kosti, mohl ji navrtat a pak uvolnit. Zřejmě nejstarší vrták pro nahmatání, navrtání a vytažení kulky (Kugelbohrer) navrhl B. Maggi. Jeho původní podobu i verzi zdokonalenou Wilhelmem Fabrym (1560-1634) ukazuje příručka chirurgických nástrojů Giovanni Brambilly, vojenského chirurga a tělesného lékaře císaře Josefa II. Dva z těchto vrtáků se nacházejí i v tzv. akologickém kabinetu, sbírce nejstarších chirurgických nástrojů Zdravotnického muzea NLK.
Trojramenný tahač kulí (tire-balle, Kugelzieher), který navrhl bretonský chirurg René-Jacques Croissant de Garengeot (1688-1759) není zakončen vrtákem, ale „košíkem s ocelovými pery“ (Stahlfederkorb). Trojice prohnutých, rýhovaných chapadel je zasazena do jednoduché ocelové trubice a tyčkou a šroubem spojena s držadlem na opačném konci nástroje. Otáčením držadla a pohybem šroubu dozadu se „košík“ zatahuje do trubice a stahuje, opačným směrem se vysouvá a rozevírá. Uzavřený koš s chapadly staženými k sobě funguje nejprve jako sonda. Když je cizí předmět nalezen, chapadla se kolem něj maximálně rozevřou a pak stáhnou dohromady, aby nevyklouzl.
Během 18.- 19. století se objevila řada dalších nástrojů k vyjímání kulí a jejich modifikací. Tribulcon Pierre-Francoise Percyho (1754-1825) – jakýsi „švýcarský nůž“ válečné chirurgie počátku 19. století – může pracovat podle potřeby jako lžíce, kleště a vrták. Ramena kleští jsou spojená čepem a na konci zaoblená do lžic pro uchopení kulky, opačný konec (rukojeť) jednoho ramene tvoří velká lžíce, v druhém je zašroubován vrtáček s kruhovým držadlem. Lopatka podle Coxetera s hladkou lžící na konci a rozeklanou tyčkou k zachycení kulky patřila k chirurgickému vybavení britské armády ještě na počátku 20. století. V 19. století došly využití i porcelánové sondy, které se olovem zabarvily, magnety nebo elektrické hledačky kovových těles.
Obecný princip nástrojů k vytažení kulí inspiroval v první polovině 19. století rovněž nástroje urologické. Byla-li kulka zapuštěna hluboko v těle, vrták či chapadla zasazené do hladké trubice při otáčení nepoškodily okolní tkáň. U nástroje k vynětí či drcení (litotriptor) močových kamenů umožnila obdobná trubička přístup do měchýře skrze močovou trubici a tedy bezpečněji, než při „řezu na kámen“ přístupem přes hráz. Litotriptory kombinovaly v jedné trubici chapadla i ostrou, rozeklanou tyčku k rozdrcení kamene.
Ve 20. století éra „tahačů kulí“ pominula. Povaha a rozměr střelných poranění se prudce změnily již v 1. světové válce, kdy většina zranění pocházela od střepin granátů, bomb a střel, popřípadě je způsobily nášlapné miny. Rozsáhlé, otevřené, často infikované rány vyžadovaly odstranění tkáně, ne hledání projektilu; bylo-li třeba nalézt cizí těleso, chirurgové je hledali pomocí rentgenu, nikoli kovové sondy. Pomocí moderních zobrazovacích metod chirurg vidí, kde se střela nachází a k jejímu vynětí stačí skalpel a pinzeta. Vynalézavé a řemeslně dokonalé nástroje minulých staletí však stále budí náš zájem a obdiv.