Nůž k proříznutí šatů a bot raněného, neznámý výrobce, 20.- 30. léta 20. století. ZM NLK, N 1205

Předmět měsíce: duben 2022

Nůž k proříznutí šatů a bot 

První pomoc zraněnému s otevřenou zlomeninou, krvácející ránou, popáleninami či poleptáním musí být rychlá a musí oběti způsobit co nejméně bolesti a škody. Oděv zakrývající ránu je proto lépe rozříznout či rozstřihnout. Z popáleniny ovšem oděv nesundáváme vůbec a odřízneme či odstřihneme jej kolem poranění. I omrzlému, když se jej podaří dostat do tepla, šaty raději rozpáráme, abychom ztuhlé, zkřehlé končetiny nezlomili.

Tato poučení najdeme již v prvních samaritských příručkách 19. století. Vznik „záchranných společností,“ prvních organizací pro poskytování první pomoci, podnítila na konci 18. století rozšířená obava ze zdánlivé smrti a předčasného pohřbu, známá ještě z hororových povídek Edgara Allana Poea. Společnosti popularizovaly oživovací metody, především umělé dýchání a zahřívání těla, a provozovaly rovněž márnice, v nichž se těla lidí bez příznaků života uchovávala po dobu bdění u mrtvého a zároveň dobu nutnou k ověření smrti. Na místech, kde hrozily úrazy, zajišťovaly i nutné záchranné vybavení.

Úřady v bádenském velkovévodství zavedly v roce 1828 k záchraně zdánlivě mrtvých pohotovostní schránky (Nothkisten). Krajské správy, úřední lékaři i duchovní měli za úkol existující vybavení kontrolovat a doplnit podle předpisu. Do schránek patřily jak kartáč a flanel ke tření těla a vysoušení, obvazy, náplasti a cupanina, tak léky, především stimulancia, nebo pomůcky k pouštění žilou.  Předpis uvádí rovněž „zahnutý nůž k roztržení oděvu.“ Záchranáři i vojenští chirurgové jej v příštím století užívali běžně: zraněným vojákům či turistům bylo vedle oděvu často třeba rozříznout i vysokou botu.

V Chirurgii střelných poranění (1872) tvrdí pruský generální lékař Bernhard von Beck (1821- 1894), že „je jen výhodné obohatit výzbroj nosiče raněných o malou lucernu a silný, na řemenu zavěšený nůž k proříznutí bot a šatů.“ Velitel saského vojenského zdravotnictva v prusko-francouzské válce Wilhelm Roth (1833-1892) rovněž doporučuje, aby měl každý nosič lékárničku, lampu, chlebník a nůž na šaty u sebe: může tak pomáhat raněným i tehdy, kdy nosítka nebo odvoz nejsou k dispozici. Nože postupně vystřídaly obvazové nůžky masivnější konstrukce. Chirurg a zakladatel německého samaritánského svazu Friedrich von Esmarch (1823-1908) shrnuje roku 1871 válečnou zkušenost: „šaty a boty je obvykle třeba rozříznout, k čemuž užíváme buď krátký, ostrý nůž nebo těžké nůžky.“ V příručce první pomoci pro civilní zdravotníky z roku 1888 dává přednost „nůžkám nosiče raněných“; ostrý nůž použijeme k odříznutí kusů oděvu popálených. Nůžky na šaty i nůž k rozříznutí bot zařadil ještě roku 1913 Albert Bodart do nouzového vybavení rakouského alpského turistického klubu.

Srpkovitý nůž k rozříznutí oděvu raněných ve sbírce Zdravotnického muzea NLK je důvtipného tvaru: zahnutý, s tupou, kulatou špičkou a ostřím na spodní straně oblouku, aby se záchranář při prořezávání látky vyhnul dalšímu poranění. Jeho vyobrazení najdeme i v katalogu chirurgických nástrojů firmy Aesculap (Jetter und Scherer, Tuttlingen) z přelomu 20. a 30. let: tam je uveden ve dvou verzích, lehce prohnuté a srpovité.

Nůž podle Heistera, ocel a ebenové dřevo, kolem 1800. Zdravotnické muzeum NLK, Akologický kabinet, A 167.

Základní princip nástroje je ovšem starší. Již v antice sloužily zakroucené nože s kulatou špičkou, chránící měkkou tkáň (syringotomy), k proříznutí střevní píštěle. K rozšíření rány při vracení střev do břišní dutiny zavedl v 18. století Lorenz Heister nůž se ztluštělou špičkou a jednostranným ostřím: menší verzi užíval k operaci srostlých očních víček.  Tvarem obdobný je i nůž, který navrhl Gennaro Galbiati (1776-1834) k provádění symfysiotomie, rozříznutí stydké spony při nepostupujícím porodu. Pokud jde o nůž na šaty a obuv, již katalog Chiron z roku 1936 nabízí jen protáhlejší verzi.

Z poválečných katalogů mizí nástroj úplně a nahrazují jej obvazové nůžky. Princip srpkovitého nože však našel nové uplatnění o mnoho let později. Od 60. let byly v Evropě zaváděny bezpečnostní pásy v automobilové dopravě: v Československu byly pásy povinné mimo obec od roku 1967, na zadních sedadlech od roku 1976. Zapnutý bezpečnostní pás zachránil mnoho životů, mohl však působit obtíže vyprošťování při havárii. První řezáky na pásy, které řidiči mohli a měli nosit v autě, byly patentovány na přelomu 70. a 80. let. V roce 1984 se řezák představil na veletrhu IENA v Norimberku. Ostří skryté v plastové rukojeti se stalo další podobou Heisterova nože i čepele na šaty z počátku 20. století.

Řezák na bezpečnostní pásy s nouzovým kladivem. Foto Stefan Bellini, wikipedia

Značka výrobce chirurgických nástrojů na noži k proříznutí šatů a bot raněného. ZM NLK, N 1205