Souprava Diurocit pro vyšetření moči za studena (Panchema, Stod), 30. léta 20. století. Sbírka Zdravotnického muzea NLK, P 104. Foto Michal Záviška

Souprava Diurocit pro vyšetření moči,  30. léta 20. století

Zkoušení moči patří, vedle fyzické prohlídky a sledování pulsu, k nejstarším postupům lékařského vyšetření. Uroskopie, diagnostika na základě pozorování barvy, konzistence a viditelných příměsí moči, se objevuje již v klínopisné „diagnostické příručce“ z 11. století před občanským letopočtem. Metoda byla známa v antice, novou váhu však získala v byzantské medicíně, kde v 6. a 7. století sepsali Magnus z Emesy (Homsu) a Stefanos z Atén první specializované příručky uroskopie. Západoevropskou medicínu ovlivnila byzantská tradice především skrze Peri ouron (O močích) Magnova žáka Theophila Protospartharia a Kitab al-baul (Knihu o moči) egyptského a tuniského lékaře Izáka Israeliho (840-932). Oba texty byly během 10. a 11. století přeloženy do latiny a staly se součástí výuky na lékařské fakultě v Salernu, první svého druhu ve středověké Evropě. Matula – láhev pro zachycení a pozorování moči, již zavedl ve 12. století francouzský královský lékař a absolvent salernské fakulty Gilles de Corbeil – byla jak středobodem středověké lékařské výbavy, tak symbolem lékařské profese.

„Kolo“ pro diagnostiku z barvy moči, Epiphaniae medicorum Udalrica Bindera, dvorního lékaře saského kurfiřta Friedricha III. Moudrého, 1506 (Wellcome Library)

R. 1491 vyšlo v Benátkách pod jménem Johannese de Ketham tiskem lékařské kompedium (Fasciculus medicinae), jehož první část se věnovala uroskopii. Ilustrace „kola“ barev moči se rozšířila daleko za hranice lékařského stavu. Již v 15. století se však lékaři počali odvracet od čistě vizuálního zkoumání moči a „prohlížení moči“ se postupně stalo synonymem archaické, přežilé medicíny. Mikuláš Kusánský (1401-1464) jako první doporučil určovat specifickou hmotnost moči. Jean-Baptiste van Helmont (1577-1644) moč nejen zvážil, ale poprvé i chemicky analyzoval. Vědci následujících staletí na Helmonta navázali. Roku 1727 Hermann Boerhaave (1668-1738) poprvé izoloval močovinu, počátkem 19. století zkoumal William Prout (1785-1850) kyselost moči lakmusovým papírem a ověřoval přítomnost cukru, bílkoviny a žluči, další chemické testy byly vyvinuty a zdokonaleny v průběhu 19. století.

Výsledek chemických pokusů vědci ovšem nadále posuzovali podle barvy, soudržnosti a usazenin. Roku 1874 představil francouzský lékař Georges Hubert Esbach (1843-1890) metodu určení bílkoviny v moči. K moči v kalibrované zkumavce, albuminimetru, přidal shodné množství činidla s kyselinou citrónovou a kyselinou pikrovou, zkumavku uzavřel gumovou zátkou, několikrát otočil, aby se látky smísily a nechal 24 hodin stát. Objem žluté sraženiny pikrátu odpovídá množství bílkoviny.

Ve 30. letech 20. století se postupy analýzy moči zjednodušily a staly mnohem citlivějšími. Původně vojenský bakteriolog Hans Lipp (1876-1944) se usnadnění zkoušek moči věnoval celý život. Chemické analýze moči věnoval téměř polovinu příručky Citlivé, jednoduché a rychlé vyšetřovací metody pro polní laboratoře a praktické lékaře (Empfindliche, einfache und rasch ausführbare Untersuchungsmethoden für Lazarett-Laboratorien und praktische Ärzte, IV. část Kapesního průvodce polního lékaře, 1916, další vydání 1917, 1939, 1941). Počátkem 30. let navrhl soupravu činidel k rychlému zjištění různých látek v moči. V roce 1931 obsahovala tři činidla, počet lahviček se však časem rozrůstal až k osmi. Úplnost soupravy, vynalézavý název Urocit i názvy jednotlivých přípravků, vždy končící na „–cit“ („rychle“) jí měly zajistit komerční úspěch. Vedle Esbachova přístroje (s činidlem Esbacit) a další, nekalibrované zkumavky souprava obsahuje soubor sedmi dalších činidel pro komplexní chemickou analýzu moči a stolice. Moč s obsahem acetonu smísená s práškem s obsahem ferrokyanidu (Acetocit) po protřepání zfialoví; Sacchacit (kombinace kovových solí) mění barvu podle množství cukru; Colicit (modifikace Griessova činidla) se zbarví červeně v přítomnosti dusitanů, vytvářených bakterií Escherichia coli.

V Československu soupravu pod značkou Diurocit vyráběla společnost Panchema ing. Karla Salze (nar. 1901) v západočeském Stodu. Pod stejným názvem (Diurocit Sacchacitometre) nabízela i jednoduchý titrační přístroj ke stanovení cukru v moči. Přístroj ve sbírce Zdravotnického muzea pochází z pozůstalosti dr. Václava Šaška (1891-1944), lékaře v Brandýsku.

Pro další informace srov. Peter Voswinckel, Der schwarze Urin. Vom Schrecknis zum Laborparameter: Urina Nigra. Alkaptonurie, Hämoglobinurie, Myoglobinurie, Porphyrinurie, Melanurie (Berlin: Blackwell Wissenschaft, 1993).