Chirurgická rouška, 70.- 80. léta 20. století. Zdravotnické muzeum NLK, 15/2013.

Předmět měsíce: květen 2020

Chirurgická rouška, 70.- 80. léta 20. století

Roušky, jimiž jsme po tři měsíce chránili a stále chráníme své bližní i sebe sama před virovou epidemií, byly původně určeny pro zdravotnická povolání. Prostředkem proti šíření kapénkové infekce venku, mimo operační sály, porodnice a nemocnice, se poprvé staly během epidemie plicního moru v Mandžusku r. 1911. Během epidemie „španělské chřipky“ v letech 1918- 1920 se řada měst a místních správ – švýcarská Lausanne, některé oblasti a města USA a Kanady – pokusily zavést povinné nošení roušek v hromadné dopravě nebo při styku s nemocnými.

Na operačních sálech se závoje a masky objevily v 80. letech 19. století. Během minulých 130 let vznikly desítky, ne-li stovky návrhů na co nejúčinnější a zároveň nejpohodlnější konstrukci, obvyklá podoba ustálená počátkem 20. století se však měnila jen málo. Zásadní zvrat přinesla výroba jednorázových roušek ve druhé polovině 20. století. Textilní roušky, které nosíme a které mnozí z nás šili pro své rodiny, známé a všechny potřebné, se však střihem často vracejí ke starším modelům.

Nejpozději během morových epidemií 17. století – ne- li dříve – se lékaři chránili před „špatným vzduchem“, miasmaty působícími onemocnění, naolejovaným oděvem a houbou nasáklou octem, kterou si drželi u úst a u nosu. Masky se „zobákem,“ plněným vonnými bylinami, česnekem či routou, známé z především z německých tisků 18. století měly chránit lékaře, který byl nucen přiblížit se nemocným, a zároveň mu uvolnit ruce.

Od konce 19. století chránila sterilní rouška na tváři chirurga především druhého člověka, pacienta. Od počátku 20. století nosili někde roušky i nemocní, především pacienti s tuberkulosou. Pasteurův objev mikroskopických původců infekčních nemocí inspiroval nejprve antisepsi, použití dezinfekčních roztoků k odstranění škodlivých bakterií. V bakteriologii však našla vědeckou podporu i asepse, úsilí udržet operační ránu, operační pole i operační sál zcela prosté mikrobů. Mnohé pomůcky, které si dnes spojujeme s chirurgií a chirurgy – bílé pláště a rukavice, celokovové nástroje a zařízení ke sterilizaci nástrojů a oděvů horkým vzduchem a vodní parou – mají svůj kořen v tomto období. R. 1883 zavedl Gustav Adolf Neuber (1850-1932) v nemocnici v Kielu sterilní operační pláště, oddělil operační sály pro septické a neseptické případy a na vlastní aseptické klinice vybudoval zařízení pro sterilizaci vzduchu. Řada lékařů obracela pozornost k infekci, kterou na operační sál vnášeli lidé, chirurg sám, jeho asistenti a sestry i osoby přihlížející. Mytí rukou mýdlem a alkoholem se stalo pravidlem v evropských i amerických nemocnicích, na řadě klinik byly běžné i hedvábné, bavlněné a později gumové rukavice, sterilizované spolu se zástěrami a plášti. Asepse se však prosazovala pomalu: důsledná organizace operačního prostředí, omezení přístupu osob, kontrola čistoty a povinné stejnokroje se mnoha lékařům zdály nadbytečné i směšné.

Rozpaky budily i chirurgické roušky či „masky,“ které začal používat v polovině 90. let profesor chirurgie ve Wroclawi (Breslau) Johann Mikulicz-Radecki (1850-1905). Mikulicz usiloval o maximální kontrolu sterility: obvazy a nástroje mu podávali přímo ze sterilizátoru, jednotlivým studentům či „divákům“ povolil přístup k operaci jen v dlouhých pláštích a gumových botách. Tělo pacienta, další možný zdroj infekce rány, se zakrývalo sterilními rouškami. Spolu s wroclawským hygienikem Carlem Flüggem (1847-1923), autorem experimentálních prací o kapénkové infekci, poukázal na šíření bakterií při rozhovoru, kašli či kýchání a doporučil sterilní „závoje“ (Mundebinde) z jedné vrstvy gázy, upevněné k čapce a kryjící nos, ústa a vousy. Zároveň při operaci zakazoval veškerou zbytečnou mluvu. Nadšeným zastáncem Mikuliczovy masky se stal i švýcarský oftalmolog Otto Haab (1850-1931), který již r. 1883 operoval katarakty pod skleněnou deskou, zakrývající operační pole. Mnozí však toto nadšení nesdíleli.

Primárním smyslem roušek byla ochrana pacienta, chránit však měly i lékaře. Řada modifikací v následujících dvaceti letech měla zvýšit účinnost roušky i pohodlí nositele. Trojitý závoj z jednoho kusu, který navrhl Oskar Witzel (1856-1925), zakrýval hlavu i tvář a ponechal pouze štěrbinu pro oči, zejména v teplém počasí se v něm však chirurg silně potil a těžko se mu dýchalo. K. A. Schuchardt (1856-1901) doporučil masku ze dvou pásů gázy, pro hlavu a pro ústa, nos a vousy, upevněnou na temeni pružným kovovým obloukem. Roušky robustnější konstrukce byly nicméně nepohodlné a lékař si je těžko sám nasazoval bez pomoci sestry.  Pro menší zákroky – ušní, oční či zubní – navrhl r. 1907 stomatolog Otto Eichentopf (1874- 1931) lehkou masku upevněnou gumovou páskou nebo stranicemi brýlí, se závojem spadajícím přes ústa a nos.

Mikuliczův asistent Wilhelm Hübener účinnost masek ověřoval experimentálně. Zjistil, že masky, které těsně přiléhají k nosu a rtům, snadno zvlhnou hlenem a stávají se zásobárnou bakterií. Použil proto drátěný košík z chloroformové narkotizační masky, potažený dvojí vrstvou gázy, nahoře zavěšený na nosu a dole obemykající bradu. Zdvojení látky a její vzdálení od úst významně snížilo množství vydechovaných bakterií.  V Praze o Hübenerových pokusech referoval r. 1898 František Lašek.

Při práci na chirurgické klinice v r. 1939. Fotoarchiv ZM NLK, FA 3853.

Česká chirurgická klinika v Praze, kolem 1924. Fotoarchiv ZM NLK, FA 1002.

Nejobvyklejší zůstaly masky z dvojité gázy či plátna, upevněné dvojí tkanicí kolem uší a krku. Ve většině českých nemocnic byly nejpozději ve 30. letech běžné, rozhodnutí však záviselo na přednostovi kliniky či oddělení. Fotografie z pražské české chirurgické kliniky z posledních předválečných let ukazují chirurgy i sestry na operačním sále s důsledně zakrytými ústy a nosem: v jiných nemocnicích však roušky rozhodně odmítali.

Od používání masek odrazovala i menší než stoprocentní účinnost. Na chirurgické konferenci v r. 1941 popsal primář prosektury v Hradci Králové Antonín Fingerland (1900-1999), hromadnou nemocniční nákazu na hradeckém chirurgickém oddělení ze 30. let. Lékař se zánětem nosohltanu infikoval streptokokem nejméně sedm pacientů, z nichž pět na infekci zemřelo. Operoval v dvouvrstvé roušce, která však nákaze nezabránila. Případ vzbudil značnou odezvu. Na jedné straně inspiroval nové konstrukce masky, především vložení celofánové fólie mezi obě vrstvy látky. Na druhé straně některým chirurgům potvrdil, že rouška, především v teplých dnech nepohodlná, pacienta před bakteriemi neochrání. Roušky mělo buď doplnit, nebo naopak nahradit „tiché operování,“ na němž trval již Mikulicz, zákaz hovoru v průběhu operace a dorozumívání se posunky.

Chirurgické oddělení nemocnice ve Slaném, kolem 1953. Fotoarchiv ZM NLK, FA 3641.

V prvních poválečných letech zkoušely české a moravské nemocnice řadu modelů roušek. Ideální rouška měla účinně filtrovat bakterie a zároveň neztěžovat dýchání a nezadržovat teplo, aby ji zdravotníci mohli mít nasazené po delší dobu. Nakolik a kdy se výsledky těchto pokusů promítly do hromadné výroby a použití, však přesně nevíme. Nevíme ani, kdy se operační sály v českých zemích bez roušek neobešly. Někteří autoři uvádějí, že ve světovém měřítku umlčely hlasy odpůrců až účinnější a zároveň lehčí jednorázové roušky ze 60. let. Ty se však ve většině nemocnic v českých zemích objevily až později a „klasické“ plátěné roušky, sterilizované varem, zůstaly běžné až do 90. let.