Předmět měsíce: březen 2020

Rtuťový teploměr z továrny G. M. L. Leysera, Leipzig, kolem 1870, v dřevěném pouzdru, d 20,5, p 1,2 cm. Teploměr původně používal pražský pediatr Josef Salmon (1844-1931). Zdravotnické muzeum NLK, P 802.

Předmět měsíce: březen 2020

Leyserův lékařský teploměr

Zvýšená teplota ukazuje onemocnění, obvykle infekční povahy. U současné epidemie COVID-19 bývá teploměr prvním přístrojem, který onemocnění rozezná. Bezdotykovým digitálním teploměrem či infračervenou kamerou lze navíc předběžně vytipovat možné nemocné již na letišti či na hranicích. První přístroje k měření teploty se objevily v Itálii na přelomu 16. a 17. století: teplotu nemocných však lékaři začali měřit až o dvě a půl století později. Od té doby si lékařský teploměr z klinik a ordinací našel cestu do našich domovů.

Ve sbírce Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny se nachází několik desítek lékařských teploměrů, vyrobených od konce 19. století do nedávné doby. Nejstarší z nich, Leyserův teploměr se zátkou zakrytou mosazným plíškem, svislou stupnicí a rozsahem od 22 do 45°C, datujeme přibližně do r. 1870. Další pocházejí z počátku 20. století i od československých, rakouských i německých výrobců doby první republiky. Poválečné období zastupuje vojenský zdravotnický teploměr konce 40. let či slavná rychloběžka let sedmdesátých. Nechybí ani současné teploměry bezrtuťovédigitální.

O horečkách hovoří ve svých aforismech již Hippokrates (460- 370 př. o. l.). Antické autory však nezajímala míra, ale druh či kvalita horečky. Vnějším příznakem horečky je především zrychlený tep. Vnitřní teplo těla – povaha horkosti či chladu, které pociťuje nemocný – lékař dotykem ruky zjistit nemůže a teplota kůže je vůči ní druhotná. Toto základní pojetí přetrvalo až do moderní doby a ani vynález teploměru na něm zpočátku nic nezměnil.

.

Vzduchový teploměr navrhl koncem 16. století Galileo Galilei (1564-1642). Přístroj tvoří trubička nahoře se zahřátou baňkou naplněnou vzduchem, dole zasunutá do nádoby s vodou. S ochlazením a smrštěním vzduchu v baňce vniká obarvená voda do trubičky. Změny tlaku okolního vzduchu však výsledky měření zkreslují. Santorio Santorio (1561-1636) nechal nemocného uchopit baňku nebo trubici, kterou nahoře zasunul do lidských úst a měřil pokles vodní hladiny za přesně určenou dobu. Mohl tak sledovat stoupající a klesající horečku a případně porovnat hodnoty s teplotou zdravého člověka, pokud ji předtím změřil.

První uzavřené lihové teploměry vyrobili skláři ve Florencii v polovině 17. století. Holandský výrobce vědeckých přístrojů a fyzik Daniel Gabriel Fahrenheit (1686-1736) je začal počátkem 18. století plnit rtutí, která se při změnách teploty rozpíná stejnoměrně. Během následujícího století se řada vědců snažila určit krajní body teploměru i rozdělení stupnice tak, aby bylo možné různá měření vzájemně porovnat: stupnici Fahrenheitovu a Celsiovu používáme dodnes.

Pomocí Fahrenheitova teploměru měřil teplotu pacientů Herman Boerhaave (1668-1738). Jeho pojetí horečky však stále vycházelo z antiky: teploměr použil jen tehdy, kdy se vnitřní pocit pacienta shodoval s teplotou zjištěnou pohmatem na kůži. „Horečnaté teplo zjišťujeme zevně teploměrem, vnitřně pocitem pacienta a červeným zbarvením moči.“ V polovině 18. století začal Anton de Haen (1704-1776) zapisovat teploty nemocných v vídeňské městské nemocnici (Bürgerspital). Zjistil, že teplota těla žen a mužů se neliší, že staří lidé nejsou – proti Hippokratovu tvrzení – chladnější než mladí a především, že změřená teplota při zimnici neklesá, ale stoupá. Zakladatel vodoléčby James Currie (1756-1805) řídil podle tělesné teploty postup terapie. Tyfové horečky (skvrnitý tyfus) léčil studenou vodou jen tehdy, když „skutečná“ teplota zjištěná teploměrem přesáhla normální hodnotu.

Systematické měření teploty pacientů však začalo až v polovině 19. století na vnitřních odděleních velkých evropských nemocnic. Mezi jeho průkopníky patří Ludwig Traube (1818-1876), primář plicního oddělení berlínské Charité, a především Karl Wunderlich (1815-1877), profesor a přednosta univerzitní kliniky v Lipsku. Na základě několika milionů měření u 25 000 pacientů v universitní nemocnici (1850-1868) určil Wunderlich normální teplotu dospělého člověka na 37° C (98,6° F), s rozpětím od 36,5 do 37,5° C. Teplota 38 ° C a vyšší je „vždy podezřelá a pravděpodobně“ znamená horečku. Průběh teplot ukazuje jak diagnózu, tak prognózu nemoci. „Typické“ teplotní křivky nalezl Wunderlich u břišního a skvrnitého tyfu, stejně jako u návratného tyfu, neštovic, spalniček nebo spály. Průběh jiných nemocí je méně pravidelný, i zde se však typické křivky často nebo příležitostně objevují. V řadě článků a knize Das Verhalten der Eigenwärme in Krankheiten (Chování vnitřního tepla při nemocech, 1868) popsal charakteristický průběh teploty u různých nemocí, od nárůstu na počátku choroby, přes kolísání horečky na vrcholu po ochlazení a uzdravení či umírání a smrt. Wunderlich k měření používal právě Leyserův teploměr a zřejmě se podílel i na jeho konstrukci.

Teplotní křivky u skvrnitého tyfu různě závažného průběhu. Carl Wunderlich, Das Verhalten der Eigenwärme in Krankheiten (2. ed., Leipzig: O. Wigand, 1870), archive.org

Teploměry počátku 19. století pocházely zejména z francouzských sklářských dílen. Od 30. let však začali především němečtí výrobci teploměrů využívat průmyslově vyráběné trubice a výrazně tak snížili ceny. Základem továren na teploměry byly jak sklářské, tak mechanické dílny. Dílny a továrny mechaniků často spolupracovaly s ústavy universit a mohly tak pružně reagovat na požadavky vědců a zároveň využívat inovace a zkušenosti přicházející z akademické obce.

Georg Moritz Ludwig Leyser (1816-1881) absolvoval r. 1835 gymnázium v Naumburgu a působil ve Vídni jako mechanik. V letech 1846-1873 let byl správcem (Inspektor) fyzikálního kabinetu na lipské universitě. Navrhl nebo spoluvytvářel řadu vědeckých přístrojů, především pro studium magnetismu a elektřiny,  ale i pro mikroskopii. R. 1851 získal královské privilegium (patent) na výrobu vzduchového čerpadla. Již během působení na universitě vyráběl teploměry, které si svou spolehlivostí i cenou získaly zájem fakultních ústavů a lékařů, zprvu v severním Německu a později po celé Evropě. Po odchodu na odpočinek s výrobou pokračoval. Po jeho smrti továrnu převzala jeho dcera a později zeť, kteří teploměry pod značkou G. L. M. Leyser nabízeli ještě během 2. světové války.

Roku 1866 navrhl Karl Ehrle (1843-1917) maximální teploměr, který ukazoval nejvyšší dosaženou teplotu i po ukončení měření. Maximální teploměry různé konstrukce jsou známy již z konce 18. století, v lékařství však používány nebyly. Ehrle navrhl teploměr se zúžením trubice nad baňkou se rtutí: při poklesu teploty se rtuťový sloupec přetrhne a jeho část se bez protřepání nevrací dolů.

Mezi zakladatele termometrie v českých zemích patřil dermatolog Vítězslav Janovský (1847-1925). Roku 1870 vydal v Časopisu lékařů českých nadšenou recenzi druhého vydání Wunderlichovy knihy. V návaznosti na Wunderlicha popsal teplotní křivky typické pro různé infekční choroby. Použití teploměru v Čechách však dlouho nebylo samozřejmostí. Ještě roku 1878 musel Janovský v článku o léčbě horečky při neštovicích kyselinou salicylovou a salicylanem sodným poznamenat, že horečka u neštovic „obyčejně… kolísá kolem 39°, zřídka objevují se stupně 40° nebo ještě vyšší; dávají pak špatnou předpověď, pro kterou jest teploměr u neštovic zrovna tak důležitý jako u tyfu. (Poznámku tu činím vůči častým výtkám, že jest teploměr theoretickou hračkou – teploměr má svou důležitost výtečně praktickou.) “

Dalším významným zastáncem teploměru v Čechách byl pediatr Josef Zít (1850-1887). V habilitačním spisu o termometrii u dětí (1884) představil různé typy teploměrů i místa a postupy měření teploty. Doporučoval především Ehrleho maximální teploměry a přístroje Leyserovy. V polovině 80. let – podle J. Zíta – již „věda lékařská tak dalece pokročila, že, tuším, není lékaře, který by nebyl přesvědčen o důležitosti thermometrie, zvláště při některých chorobách.“ V dětském lékařství však práce o průběhu teploty u různých nemocí chyběly. Měření se prováděla především na klinikách, děti jsou však mnohem déle než dospělí léčeny doma a v nemocnicích je mnohem méně lůžek pro děti, než pro dospělé. Měřit teplotu dítěte doma má pak praktická úskalí: děti se teploměru bojí a nedovedou zůstat v klidu po dobu nutnou ke stanovení teploty.

Kolem roku 1890 začala továrna Wilhelma Uebe v saském Zerbstu vyrábět zcela zatavené, oválné teploměry, které bylo možné sterilizovat varem. Tento dodnes obvyklý tvar se prosadil počátkem 20. století, ač válcové teploměry, na konci utěsněné sádrou a plechem, byly dostupné ještě po desetiletí.

Koncem 19. století se měření teploty stalo běžnou součástí nemocničního režimu. Časově náročnou práci lékaři postupně předali zdravotním sestrám.  Ty zaznamenávaly teplotu a předávaly údaje dál. Přístroj se prosadil i v soukromé praxi: lékaři při návštěvách u nemocného jeden teploměr zanechali a další měření svěřili pacientovi či jeho rodině. K rozšíření teploměru do domácností přispěl i rozvoj měření teploty dětí, které v prvních měsících života často prováděly matky.

Přechod teploměru z rukou odborníka do rukou praktického lékaře, sestry a konečně laické veřejnosti měnil i jeho podobu. Stupnice se zkrátily na běžně dosahované rozmezí od 35 či 36 do 42 stupňů. Vodorovná stupnice usnadňovala rychlé čtení teplot. Rovněž hodnota 37°C – první náznak zvýšené teploty – bývá od té doby často výrazně vyznačena. Vedle osobní váhy se teploměr stal nejběžnějším lékařským přístrojem v evropských  domácnostech.

“Precisní” rtuťový teploměr s vodorovnou stupnicí, žlutě podbarvenou pro snazší čtení. Československo, 20.- 30. léta 20. století. Zdravotnické muzeum NLK, P 813.