Ocelová násadka s individuálním očkovacím perem podle Maréchala. Blanzy, Poure et Cie., počátek 20. století. Zdravotnické muzeum NLK, N 518. Foto Veronika Löblová

Předmět měsíce: duben 2021

Pero k očkování místo psaní 

Lanceta k pouštění žilou, Zdravotnické muzeum NLK, A 266

Pravé neštovice jsou první infekční chorobou, před níž se lidé chránili očkováním. Již v první polovině 18. století se v Evropě rozšířila variolace, očkování tekutinou z puchýřků nemocného člověka: chirurg nařízl kůži pacienta skalpelem či lancetou a do rány vetřel látku z neštovice. Uměle vyvolaná infekce měla lehčí průběh a měla chránit před nákazou po zbytek života. V 70. letech 18. století si rolníci i lékaři všimli, že proti neštovicím jsou imunní i ti, kdo prodělali kravské neštovice, mírnou kožní chorobu dobytka. Očkování lymfou z neštovic telat bylo neméně účinné a očkovaní nemohli dále šířit nebezpečnou infekci. Účinnost vakcinace prokázal roku 1798 anglický lékař Edward Jenner (1749-1823). K variolaci i vakcinaci lékaři používali skalpely i nože, ale nejčastěji skládací lancetu tvaru listu, s želvovinovou rukojetí, od 16. století běžnou k pouštění krve. Nosili ji v kapse u vesty či v kapesní tašce spolu s dalšími nástroji, včetně břitvy k oholení paže před očkováním.

Ostří nástroje mělo proniknout kůží šikmo v délce asi 3 milimetrů. Jenner doporučil dvě rankyna jednom nadloktí nebo po jedné na každé paži, tak, aby vytekla jedna až dvě kapky krve. V 19. století lékaři obvykle vytvářeli více puchýřků, často pět, uspořádaných do tvaru kříže. Vakcína pronikala pod pokožku přímo při řezu, někteří ji vtírali až do otevřené ranky. Týž nástroj obvykle sloužil i k nabírání lymfy. Ostří z uhlíkové oceli v každém případě časem hrublo a rezivělo, pokud by však bylo lymfou pokryté delší dobu, rychle by se znehodnotilo. K vysoušení a uchování očkovací látky proto nabízeli někteří výrobci v 19. století lancety ze slonoviny. Malé děti jimi bylo možné i očkovat. Lymfa se skladovala i mezi sklíčky, ve skleněných trubičkách nebo ptačích perech. Trojlisté lancety nacházíme v lékařském instrumentáriu i v katalozích výrobců ještě ve 30. letech 20. století.

Za dvě století od počátku očkování do úplného vymýcení pravých neštovic roku 1980 vznikly desítky dalších vakcinačních nástrojů a jejich

Vakcinační jehly z kapesní soupravy, polovina 19. století. Zdravotnické muzeum NLK, N 513. Foto Veronika Löblová

modifikací.   Již v počátcích vakcinace dávali někteří lékaři přednost očkování šicí jehlou, již krouživým pohybem zaváděli do kůže.   Očkování jehlou, která se opakovaně, naplocho vtiskla do kůže, bylo populární i ve dvacátém století, ve snaze minimalizovat krvácení. Ještě v 50. letech lékaři předpokládali – jak se ukázalo, mylně – že krev vyplaví virus z rány, zabrání imunitní reakci a očkování „nezabere.“   Vakcinátor, který roku 1848 představil skotský lékař Graham Weir (1812-1896), škrábal pokožku čtyřmi jehlami v řadě. Na opačném konci mívaly tyto populární „hřebínky“ lopatku či tupou lancetu k nabírání. Jiné nástroje s jehlami řazenými do kruhu trhaly pokožku otáčením rukojeti.

Lancety běžné v 19. století měly upravenou špičku šípovitého tvaru s rýhou či prohlubní k lepšímu přenosu očkovací látky a pevnou či skládací rukojeť z rohoviny, želvoviny či dřeva. Nežádoucích mikrobů se zbavovaly dezinfekcí alkoholem i jinými chemikáliemi. Antiseptické postupy však byly málo účinné a na konci 19. století si nové lékařské poznatky vynutily sterilizaci varem či plamenem. Nástup asepse proměnil i podobu očkovacích nástrojů. Rukojeti kopíček a jehel se vyráběly z kovu: ostří se dalo sundat a zasunout či zašroubovat do dutého držadla. Předešlo se tak nejen kontaminaci vyvařeného nástroje, ale poranění a roztržení oděvu či tašky. Ve 20. letech nabízela firma Aesculap i sterilní očkovací jehly zatavené ve skleněné ampuli.

Očkování u zeměbraneckého pěšího pluku č, 7 (Plzeň), 1914-1918. Sbírka fotografií Zdravotnického muzea, FA 2856

Pro hromadné vakcinace, především v armádě, navrhl francouzský chirurg Henri Marechal (1849-1918) roku 1889 očkovací pera (vaccinostyle), upevněné k násadce. Zprvu k očkování používal jehly do šicího stroje, ty však byly drahé; špičkou běžného špendlíku nemohl udržet kapku lymfy a vpravit ji pod pokožku. Pera zhotovovali  výrobci psacích potřeb: podobně jako pera na inkoust byla uprostřed prohnutá a na konci plochá, ale jejich šípovité, doostřené špičky nebyly na konci opatřené štěrbinou. Pera v plechové kazetě bylo možné hromadně vyvařit a pro každou sérii očkování tak byla připravena zásoba aseptických čepelí. Vojenské nemocnice je užívaly i za 2. světové války a ještě na počátku 50. let.

Sterilizace plamenem tupila opakovaně užívaná ocelová ostří. Německý lékař Hermann Lindenborn (1848-1912) proto navrhl očkovací nožík (lancetu) s čepelí ze slitiny platiny a iridia, která se v plameni lihového kahanu během 13 vteřin rozpálila a opět zchladla. Soupravy v kovovém pouzdře s několika noži, kahanem a skleněnou miskou na lymfu umožnily rychle očkovat řadu osob bez čekání na ochlazení nástroje. Carl Hagemann, praktický lékař ve Stuttgartu, sestavil roku 1902 rotační soupravu s šesti kopíčky, které postupně vstupovaly do ohně a vracely se lékaři do ruky.

Očkovací kopíčko z pozůstalost pražského pediatra prof. Bertholda Epsteina (1890-1962).

Rakouský pediatr Clemens Pirquet (1874- 1929) vpravoval vakcínu pod pokožku otáčením malého dlátka z téže slitiny. Stejný nástroj doporučil r. 1907 i pro tuberkulinový kožní test ke zjištění protilátek proti tuberkulóze. Pirquetovu zkoušku TBC lékaři později prováděli kovovými kopíčky, jehlou či hrotem skalpelu. Kovovými kopíčky, Pirquetovou jehlou či několika povrchovými vrypy šicí jehlou se očkovalo i v Československu po druhé světové válce.

Na přelomu 60. a 70. let se řada českých a slovenských lékařů účastnila očkovací kampaně WHO v Africe a Asii. Nástroje, které kampaň používala, se v této době objevily i v Československu: tryskové injektory, zprvu americké, později maďarské a sovětské výroby, našly využití při hromadných očkovacích akcích v armádě. Jiné typy injektorů, stejně jako Rubinova bifurkační jehla, se u nás zkoušely i při očkování proti tuberkulóze, prováděném rovněž intradermálně. Běžně se však proti jiným infekčním chorobám, včetně COVIDu 19, očkuje pomocí injekční stříkačky a jehly, již lze vbodnout do svalu, pod kůži i pod svrchní vrstvu pokožky.