Eugen Normand, Studentův sen, kolorovaný tisk, 1932. Sbírka Zdravotnického muzea NLK, MG 437
„Studentův sen“ Eugena Normanda (1932)
Sbírka výtvarného umění Zdravotnického muzea NLK zahrnuje jak trojrozměrné předměty – především sošky tzv. Würtzovy sbírky – tak malby, kresby a grafiky, které zpracováváme a zpřístupňujeme v knihovním katalogu Medvik. Ve sbírce najdeme řadu karikatur lékařů a dalších osobností spjatých s meziválečnou českou medicínou. Tři z nich představují profesory pražské české lékařské fakulty očima mediků: jejich autorem je grafik, ilustrátor, malíř, sochař, herec, režisér a scénograf Eugen Normand (1891-?).
Kolorovaný tisk s názvem „Studentův sen“ zobrazuje noční můru studenta medicíny před první rigorózní zkouškou. Nad tělem spícího studenta se shromáždili examinátoři všech předmětů s atributy svých oborů. V kruhu zleva stojí profesor fyziologie Antonín Hanák (1889-1935), pitvající žábu, chemik Antonín Hamsík (1878-1963) s baňkou, anatom Karel Weigner (1874-1937) s ukazovátkem v jedné a předloktím kostry v druhé ruce, biolog Vladislav Růžička (1870-1934) s opicí, po straně s rentgenovou lampou zkoušející fyziky pro mediky Václav Posejpal (1874-1935), profesor experimentální fyziky na přírodovědecké fakultě, v popředí s mikroskopem histolog Jan Wolf (1894-1977). V pravém dolním rohu malíř nakreslil rozesmátou molekulu kyseliny kyanurové. Nevíme, zda měl malíř důvod doplnit či signovat obraz schématem sloučeniny, využívané v dezinfekci bazénů, nebo zda v zamýšleném schématu kyseliny barbiturové chybí jedna dusíková molekula.
K dosažení doktorátu medicíny bylo třeba složit tři přísné (rigorózní) zkoušky: první z teoretických oborů, druhou z anatomie, patologie a farmakologie, třetí z oborů klinických a speciálních. Formát i obsah zkoušek se s časem měnil. Podle rigorózního řádu z r. 1899, novelizovaného r. 1903 a stále platného počátkem 30. let, sestávalo první rigorózum z fyziky, obecné biologie, chemie, anatomie, histologie a fyziologie. Z prvních dvou předmětů se skládala teoretická, z ostatních teoretická i praktická zkouška. Zkoušky neprobíhaly v jednom dni: popisuje-li ještě prof. Bohumil Jan Eiselt (1831-1908) soubornou rigorózní zkoušku r. 1851 v trvání 2 ½ hodiny, podle § 20 řádu z r. 1899 „zkoušky, ze kterých se skládá každé rigorózum, buďte nařízeny ve lhůtě tří neděl. Určité pořadí pro jednotlivé zkoušky není předepsáno.“ Prof. Ondřej Schrutz píše r. 1900, že „požadavek, aby všechny zkoušky [prvního] rigorosa odbyly se v krátké lhůtě rychle za sebou, schválí [každý], vyplýváť z toho výhoda, že každému posluchači pak je po další tři leta možno, aby klidně a cele mohl se věnovati studiím oborů pathologických a klinických, nejsa vyrušován starostmi s jednotlivými zkouškami I. rigorosa…“ Již úpravy z let 1902 a 1903 však povolily dvoutýdenní, výjimečně i delší lhůty mezi zkouškami a rozložily 1. rigorózum mezi 4. a 5. semestr studia. V debatách 20. a 30. let o reformě lékařského studia ministerstvo školství i někteří profesoři nadále usilovali o co nejrychlejší průběh 1. rigoróza; studentské organizace naopak o rozložení zkoušek na co nejdelší dobu. Noční můra z Normandovy karikatury, v níž se examinátoři „sesypali“ na studenta najednou, může odrážet i tyto polemiky.
Obě další Normandovy grafiky ve sbírce muzea, skupinové portréty profesorů teoretických a a klinických oborů, zadal Spolek československých mediků r. 1927 na návrh a ve prospěch Podpůrného fondu „Purkyně,“ založeného r. 1887 k podpoře nemajetných mediků. Prof. Weigner s ukazovátkem a prof. Růžička s opicí se ostatně objevují i na dřívější karikatuře teoretiků: se žábou na vodítku tam stojí fyziolog František Mareš (1857-1942), v roce 1932 již na odpočinku. Přesné okolnosti vzniku „Studentova snu“ neznáme: může jít o návrh další skupinové karikatury, která již tiskem nevyšla. V roce 1930 vydal SČM ve prospěch Purkyňova fondu raději lept J. E. Purkyně, v dalších letech opakovaně nálepky s Purkyňovým portrétem. Předseda Podpůrného fondu MUC. Josef Nováček (1910-1987) ve zprávě pro 67. letní valnou hromadě SČM uvádí, že „do jiných akcí (vydání nových karikatur profesorů) jsme se nepouštěli, nechtějíce riskovat event[uální] ztráty.“ . Proti vydání kresby mohlo mluvit i kontroverzní téma reformy studia či rozpaky některých portrétovaných.
Eugen Normand se narodil 2.7.1891 v Ciutulesti (ves v okrese Floresti v dnešním Moldavsku) a po maturitě na Akkermanském mužském gymnáziu v Cetatea Alba (dnes Bilhorod-Dnistrovskyi, turecky Akkerman) studoval práva v Kyjevě a Oděse. V roce 1920 z Ruska emigroval, nejprve do Rumunska a později do Prahy, kde se zapsal na Ruskou právnickou fakultu v ČSR a později ke studiu sochařství u K. Stachovského na Ukrajinském studiu výtvarných umění (USPM). Jeho kresby vycházely již r. 1925 v časopisu Švanda dudák; v kulturním tisku vydával karikatury z divadelního prostředí. Jako sochař portrétoval premiéra Karla Kramáře nebo básníka Danyla Ratgauze (1868-1937).
V Praze se věnoval především divadlu: r. 1923 založil se skupinou mladých ruských herců Divadlo pocitů (Teatr nastrojenij), kde působil po několik sezón. R. 1924 se stal členem souboru Ruského dramatického divadla Olgy Chovancové a od r. 1926 se připojil jako herec, režisér a scénograf k Prvnímu pražskému ruskému divadlu Vladimira Chinkulova (1890-1956). Vystupoval rovněž jako konferenciér a komik, r. 1928 například ve Večeru legionářského humoru v Národním domě na Vinohradech nebo Pohádkách pro dospělé s Járou Kohoutem, Františkem Kreuzmannem a dalšími v paláci Radio. V r. 1932 hostoval ve Švandově divadle v roli velkoknížete ve hře Felixe Gandéry Konečně muž. Od roku 1933 spolupracoval s Ruskou dramatickou skupinou kolem E. F. Dněprovy: v jeho režii divadlo uvedlo v Umělecké besedě např. Cestu květin Valentina Katajeva (29.9.1934) nebo Vypůjčenou lyru V.V. Škvarkina (27.2.1935). V roce 1935 byl obsazen do filmu Trosečníci v ráji, který společnost Delta-Film natáčela na jugoslávské riviéře, film však nikdy dokončen nebyl. V říjnu 1935 pozvalo Ruské dramatické divadlo v Rize k hostování Normanda a herečku RDS Tatianou Ratgauz (1909-1993) k hostování: ještě v červnu 1936 se vrátil, aby jako host uvedl v Umělecké besedě hru Šťastná svatba Marka Jakovleviče Trigera s T. Ratgauz v hlavní roli. Jisté zprávy o jeho dalším osudu nemáme. Podle některých podání zmizel na konci 30. let v Rumunsku, podle jiných se ještě r. 1955 objevil v Paříži jako režisér a konferenciér.
Eugen Normand jako Saša Bystrý ve Vypůjčené lyře Vasilije Škvarkina, Praha, Umělecká beseda, 27. 2. 1935 (Narodni listy February 27, 1935, 5).
K osobnosti a životu Eugena Normanda srov. Oksana Pelenska, Ukrajins’kyj portret na tlì Prahy (Ukrajins’ke mystec’ke seredovyšče v mìžvojennìj Čecho-Slovaččynì) (Praha: Národní knihovna, 2005), 167-168; Ljubov Běloševská, Kronika kulturního, vědeckého a společenského života ruské emigrace v Československé republice = Chronika kul’turnoj, naučnoj i obščestvennoj žizni russkoj emigracii v Čechoslovackoj respublike I-II (Praha: Slovanský ústav AV ČR, 2000-2001); Pavla Koritenská, Humoristický časopis Švanda Dudák (rigorozní práce MU Brno, 2008), 63, 90; „Normand, Evgenij Josifovič,“ Lica russkoj emigracii, http://rusgrave.tmweb.ru/card.php?id=2124 (9.11.2018) a zprávy v dobovém tisku (Národní listy, Národní politika, Večer, Nedelia)